Sayonara | Motýlím pohledem

Ležela na parapetu. Jen tak, jako kdyby spala, nožičky sepjaté, snad v poslední motlitbě. Kery si se zájmem prohlížela složené oči mrtvé včely, desítky malých kamínků, které vytvořily jedno veliké fascinující oko. Povzdechla si. Včela byla dobrá špionka, vždy jí přinášela ty nejlepší a nejzajímavější informace o nepřátelích. Bříškem prstu hladila nehybné tělíčko a téměř neslyšně šeptala. Bude to těžký boj ochránit poklad. Pokud se nepřátelům podaří jej ukrást, je celý její svět nadobro zničen. Rozhlédla se, jestli jí někdo nesleduje a z nočního stolku vytáhla malou dřevěnou krabičku zdobenou vyřezávanými ornamenty. Jako vždy nejdříve přejela bázlivě rukou po květinovém vzoru a krabičku několika pohyby otevřela. Chvíli zasněně koukala dovnitř, ale potom sebou trhla a krabičku pečlivě uklidila.

Sestra stojící na špičkách potichu zaklela. Už dlouho se snažila přijít na to, co Kery ukrývá, byla však velice agresivní, když se o krabičce kdokoli jen zmínil. Navíc byla jakýmsi hlavolamem, o kterém se muselo vědět, jak jej otevřít. Pozorovala Kery, jak se zájmem pozoruje obsah, její subtilní tělo sestře však bránilo ve výhledu. Několika kroky se vzdálila a nechala Kery v jejím světě. Když zabočila do postranní uličky, ještě slyšela jemné cvaknutí dveří.

Kery opatrně vykoukla ven. Vše se jí zdálo být v pořádku, tak odplula ladnými kroky do zahrady. Odpolední slunce ještě prodlužovalo její už tak vysokou postavu, když se procházela mezi stromy. Měla se zde setkat s doktorem Sieglerem. Kromě doktora a několika zvířat zde neměla žádné spojence, všichni se snažili ukrást její poklad a zahubit ji. Konečně jej spatřila. Nenápadně se k němu připojila a potichu spolu rozmlouvali. Najednou si nebyla doktorem jistá. Měla pocit, jako kdyby se jí neustále snažil vyvracet její názory, její přesvědčení. Začínala o něm pochybovat, ale nedala to nijak najevo. Přemýšlela, co všechno může on vědět o tom hrozném spiknutí. Nenápadně se snažila obejít tok jeho myšlenek, pokaždé však narazila na jeho ztřeštěný nápad, že žádné spiknutí neexistuje. Snažila se vypadat vyrovnaně, tušila, že největší chybou, které se může dopustit je předpokládat, že ví a zná víc než nepřítel.

Rozhovor se jí zdál už příliš dlouhý, tak se od doktora odpojila a ukryla se v křoví. Bílýma rukama odhrnovala hlínu, až se dostala dostatečně hluboko, tam, kde byla země příjemně vlhká a chladivá. Nasála vůni lesní půdy a zaposlouchala se do okolních zvuků. Do uší jí doléhala celá symfonie, ptáci, hmyz, psi a... Pořád lidi. Těch se snad nezbaví, budou jí pořád pronásledovat. Odhrnula z čela pramen dlouhých černých vlasů a upravila jej za ucho. Natáhla prst a čekala, který z přátel ji přijde navštívit. Na špičku prstu se jí z větévky spustil pavouk, kterého neznala. Pozorovala jeho kroky po článcích prstu a přemýšlela, jestli se s tímto tvorem může spřátelit. Nevypadal nebezpečně. Promluvila na něj tichým hlasem a on se zastavil. Chvíli na něj mluvila a vyprávěla mu o sobě, o spiknutí a o pokladu, jehož byla strážkyní.

Doktor Siegler jí pozoroval z dálky kapesním dalekohledem. Byla blázen, to ano, ale záhadou zůstávalo, proč jsou všechna zvířata v její přítomnosti tak klidná. Rozepnul si knoflíky bílého pláště a nadechnul se poryvu čerstvého větru, aniž by si uvědomoval, že se za chladným vzduchem otočil stejným způsobem jako Kery. Díval se na ni. Obdivoval její štíhlé rysy, na svou výšku byla až podezřela štíhlá, ale jedla pravidelně, dokonce často s ním. Černé vlasy padaly na její ramena a na nezvykle dlouhé a bílé ruce seděla jakási drobná tečka. Získat její důvěru nebylo snadné, nicméně její svět, o kterém mu vyprávěla, byl pro něj tak fascinující, že námahy nelitoval. Přes všechno byla nesmírně inteligentní, jediný důvod, proč ještě neutekla z ústavu, byla skutečnost, že všude jinde je lidí ještě víc. Měl by se za ní vypravit, aby o jeho přátelství nezačala pochybovat.

Kery vyrušily opatrné kroky. Vzhlédla od země a pohlédla na doktora pronikavýma očima. Měl pocit, že mu ten pohled propaluje duši, že se zavrtává až na samé dno jeho mysli. Opětoval pohled do žhnoucích zelených očí a poklekl k ní. V hlavě se mu rodil plán. Přistoupí na její hru, spolu zničí spiknutí a pomalu Kery navrátí do reálného světa. Nebyl si jistý, jestli by to chtěla, kdyby věděla, o kolik je její vlastní svět krásnější, jako lékař však nemohl podporovat její nádherné bludy. Kery se zastyděla za svoje pochyby o doktorově oddanosti a snad kvůli vysílení neutuchajícím bojem jej objala. Překvapilo jej to, až tak vřelou reakci nečekal. Přičichnul k jejím vlasům, voněly jarním lesem. Vzala jeho ruce a položila je do chladivé lesní půdy, aby také pocítil sílu přírody, jak tvrdila.

Ranní paprsky se draly do pokoje a nemilosrdně rozpalovaly vnitřek místnosti. Po tváři Kery přeběhl malý pavouk. Okamžitě se probudila a natáhla k němu ruku. Z toho, co jí prozradil, měla Kery radost. Plná optimismu vyšla ven a minula sestru, která se na ní s podezřením podívala. Pracovala ve zdejším ústavu ráda, zaujaly ji léčebné metody doktora Sieglera, který z principu předepisoval jen minimální množství léků. Tahle pacientka, Kery, ji však zneklidňovala, pokaždé když se potkaly v blízkosti jejího pokoje, přejela ji takovým pohledem, že ztratila odvahu se tam jít třeba jenom podívat.

Pokoj byl však navzdory jeho nepřístupnosti v nejlepším pořádku, všechny věci byly na milimetr přesně uklizené, desky knih na stole byly rovnoběžné s hranami stolu a střapce koberce byly jeden jako druhý srovnané v řadě. Stalo se jen velice zřídka, že by se někdo opovážil cokoliv změnit, to bylo potom vždy následováno prudkými záchvaty zuřivosti Kery. Stačilo však, aby s ní doktor hodinu mluvil a zdála se být v pořádku. Nahlédla kukátkem dovnitř. Všechno dočista stejné, jen na stole ležel kus papíru. Rozhlédla se a opatrně vklouzla dovnitř. Dávala si pozor, aby nezavadila o koberec a nezanechala nikde šlápotu. Pohlédla na papír. Celý by popsaný úhledným písmem, nebyla to však latinka, usoudila, že se asi jedná o tajné písmo Kery.

Kery šla zahradou a hledala doktora. Dlouhý plášť za ní vlál a rozhrnoval stébla trávy. Konečně jej spatřila. Držel v ruce nějakého brouka. Pozorovala malého tvorečka v doktorově ruce, nesnažil se uprchnout. Teď věděla, že doktora se nemusí bát. Když se ho nebojí její přátelé, nemusí se obávat ani ona a navíc by ji její přátelé vždy včas varovali. Nechala broučka přelézt na svou ruku a pozorovala ho. Měl zlatočerné krovky a tykadly se dotýkal její kůže. Usmála se na malé zvířátko a natáhla ruku k nebi. Rozevřel krovky a odletěl vstříc slunci. S doktorem pozorovali zmenšující se tečku. Doktor se zadíval na její rozzářený úsměv, s kterým sledovala vzdalujícího se malého kamaráda. Byla půvabná, snad opravdu patřila právě do toho svého světa.

Uplynulo několik týdnů a Kery s doktorem bojovali proti zlému spiknutí. Nepřátel stále ubývalo, její zvědi nosili převážně dobré zprávy. Konečně totiž pronikli k hlavnímu vůdci spiknutí, velice zlému člověku, který usiloval o zničení celého světa a získání pokladu. Pomocí vraženého komanda lesních zmijí se povedlo zničit tohoto zlosyna. Netrpělivě čekala ten den, kdy konečně bude její poklad bezpečný.

A ten den nastal. Štěstím rozzářená vyběhla do zahrady, což všechny velice překvapilo. Vylezla hbitě do koruny nejvyššího stromu zahrady a křičela směrem ke slunci z plných plic. Volala do celého světa šťastnou zprávu o zničení zlého spiknutí. S náhlým poryvem větru však ztratila rovnováhu a padala k zemi. Tak překvapená, že nestihla ani vykřiknout, jen dopadla na zem a hlavou narazila do nevelkého kamene. V okamžiku se seběhli všichni, kdo byli v zahradě. A všichni oněmělí ustupovali doktorovi, který chvátal k bezvládnému tělu Kery.

Marně zkoušel nahmatat tep, bezvýsledně se snažil oživit spící krásu. Ležela na zelené trávě, na tváři šťastný úsměv, v ruce malou dřevěnou krabičku. Pohladil ji po sametových vlasech a podíval se do zelených očí. Poprvé v nich nespatřil ten strach, který ji na každém kroku provázel. Vzal do ruky krabičku a poznal v ní hračku, kterou kdysi v dětství měl. Několika pohyby ji otevřel a podíval se dovnitř. Ležel tam malý pomalovaný korálek ze dřeva, smotaný kožený provázek, dávno zvadlá sedmikráska, útržek papíru s několika notami a několikrát přeložený papír s napsanou básničkou. Zůstal s Kery ještě dlouho, držel ji za chladnoucí ruku a čekal, až si pro ni přijedou.

Naprosté ticho rušilo jen ševelení stébel trávy, to jak se k sobě přibližovaly dva bosé páry nohou. Konečně se přiblížily natolik, aby do ticha mohl zaznít zvuk, který vydávají spojující se ruce. A k netečnému tichu přidalo se i ticho, které vzniká při pohledu z očí do očí. Má plno práce. Musí mu ukázat krásný svět, který nikdy předtím nepoznal...