Poník, nejlepší přítel člověka 2.0

Se složenými křídly sedí na suché větvi stromu. Upírá černé korálkové oči do tmy a někde pod sebou tuší nepatrný pohyb. Už dlouho nic nepozřel. Ale hlad ještě nezkalil jeho bystré havraní smysly. Však se dočká. Pokaždé se dočkal. Chce to jen trochu trpělivosti...

Tma. Ticho. Tichá prázdnota, jen tu a tam přerušená jemným šelestem nebo temným zaduněním kopyt. S napětím poslouchali, tiskli se k sobě a předstírali, že neslyší splašený tep svých srdcí. Hleděli do černočerné tmy, snad si mysleli, že spatří alespoň malý záblesk, světlo naděje... Všechno marné. Jen všeobjímající tma. Seděli zády ke kmenu mohutného dubu a snažili se nemyslet na nevyhnutelnou blízkost smrti. S každým zaduněním kopyt se zachvěli v očekávání. Říkalo se, že lidé v posledním okamžiku viděli pár temně rudých zářících očí... Ale vesnice v horách nemohla být daleko. Snad dva, možná tři dny cesty... Bratr objal sestru a zavřel oči.

Ráno se probudili a s úlevou nebo snad s úzkostí zjistili, že jsou stále na světě. Opatrně postupovali krajinou, snažili se našlapovat zlehka. Kolem nich hýřil svět všemi barvami, vybělené kostry zářily v jarním kvítí, které rostlo na výsměch všem přeživším. Květ modrého zvonku prodírající se mezi žebry a lebka pokojně odpočívající mezi žlutými hlavami pampelišek. S trhnutím se zastavili a přitiskli se k sobě, padli rychle do vysoké trávy. Dupot několika desítek kopyt, ani ne padesát metrů od nich. Křik dostiženého. Letící temně rudé cosi. Zaostřil na letící předmět. Snad ledvina, opsala vzduchem elegantní křivku a s žuchnutím dopadla pár metrů od jejich úkrytu. Po několika nekonečných minutách stádo konečně odcválalo pryč. Zvedli se a prozkoumali okolí. Ze všech stran se začali stahovat přeživší mrchožrouti, aby se nasytili na zbytcích, které jim divé stádo zanechalo. Došli k jednomu mrtvému poníkovi. Co jej jenom zabilo? Rudé vytřeštěné oči na ně hleděly pohledem, z kterého šla hrůza, stejně jako z dlouhých špičatých tesáků, mezi kterými byl ještě zbytek něčeho, co nápadně připomínalo maso.

Opustili hostinu a vydali se dál. Vítr si pohrával s jejich vlasy. Čechral dívčin šátek a rozpustile proháněl prach na cestě. Došli k opuštěnému stavení a na chvíli se zastavili. Všude se rozléhalo uspokojivé ticho.

"Měli bychom vyrazit."

"Nikam už nejdu."

"Nemůžeš tady zůstat."

"A můžu!"

Dívka se dívala na bratra a slunce vykreslovalo křivky jejího obličeje. S úšklebkem vzala ze země kámen. Snažila se jeho špičkou proříznout kůži na zápěstí, ale marně. Podívala se na bratra pološíleným výrazem plným zoufalství a strachu.

Vzal ji za ruku a téměř táhnul dál.

Poníci... Kdo by si býval pomyslel, že stádo několika zvířat se může zvětšit tak nepozorovaně a téměř vyhladit lidstvo? Sám měl kdysi malého poníka, chodíval s ním na vycházky do lesa a povídal si s ním. Ne že by čekal odpověď, zvíře nevypadalo příliš inteligentně, nicméně alespoň si krátil dlouhou chvíli a nepřipadal si jako blázen, když se bavil sám se sebou. Měl si toho všimnout. Nenápadné proměny, kterými zvíře procházelo. Oči, které vypadaly den ode dne bystřeji... Nijak jej však neznepokojovaly. Až jednoho dne... Se sestrou přijeli na víkend domů. Namísto veselého štěkotu jejich psa je přivítalo zlověstné ticho. Rozvalená ohrada. Knihy rozházené po terase. U dveří našel krví potřísněnou psí tlapku a potrhaný obojek. Krvavé skvrny na stěnách kuchyně jako němí svědkové strašného neštěstí. Vyděšená tvář matky, jejíž tělo bylo z větší části zavalené spadlou knihovnou... V jejích očích byl strach a děs, z koutku úst se jí táhnul pramínek zaschlé krve, který se táhnul po kamenné podlaze podél pramene vlasů. Ztuhlá promodralá otcova ruka natahující se směrem ke své milované...

Postupovali rychle a obezřetně krajinou a k večeru dorazili ke stromu, na kterém někdo kdysi zbudoval skromný příbytek. Přitáhl provazový žebřík a vyšplhali do koruny stromu. Právě včas. Jarní vítr přinesl pach smrti, který se neustále přibližoval. Kopyta otřásala zemí a rozechvívala prkenný příbytek. Dívka na stádo fascinovaně hleděla. Lesní půda odletující od kopyt, pach stáje a krve... Hřívy vlající ve větru... Natáhla ruku, aby pohladila vánek. Krok a ocitla se u okraje hnízda ve stromoví. Ještě jeden a zbaví se té hrozné úzkosti každého dne... Pohlédla na bratra. Oči měl zavřené a naslouchal dusotu kopyt. Zadívala se zase do stáda. Jen jeden krok. Jeden krok jí dělí od věčného zapomnění, jeden krok jí dělí od ráje... Zavřela oči a vrhla se do prázdna. Bratr sebou škubnul a otevřel ústa v němém výkřiku. S hrůzou sledoval, jak jeho milovanou sestru porcují zdivočelí poníci. Trhali její mladé bílé tělo na krvavé cáry, její šátek odnášel vítr vstříc blankytně modré obloze...

Tu noc jej ze spánku budily hrozivé sny. Viděl rodiče, přátele a známé, jejich vyděšené tváře... Jejich mrtvé strachy zbledlé obličeje... Ráno jej zastihlo v temné náladě, zcela automaticky posnídal, slezl po provazovém žebříku a zase jej upevnil nahoře pro případné další dobrodruhy. Chtělo se mu zemřít, ale ne takhle. Při životě jej držela jenom chabá jiskřička naděje, že se mu podaří dorazit do vesnice, kde podle povídaček žije legendární Daina Gelsch, času lidského nejuznávanější bioložka široko daleko. Horskou stezku měl již na dohled, stejně jako v dálce tušil nedobytné obydlí velké vědkyně. Klopýtal přes kameny a větve na cestě a snažil se svou mysl přesvědčit, aby se soustředila na jeho oblíbenou písničku z dětství...

Konečně! Dorazil do nenápadné vesničky. Z nepatrných okýnek bunkrů jej pozorovaly ustrašené oči, strach byl cítit po celé vesnici. Natahoval ruku ke klepadlu. Jeho prsty se dotkly chladného kovu a... S hrůzou se otočil, poslední, co viděl, byl pár černých kopyt. Popelavý poník mu jedním kopnutím zlomil vaz. Zařehtání. Odněkud vybíhají dvě malá hříbata, ne větší než slepečtí psi. Velký poník trhá chatrné oblečení a stejně tak i kůži na břiše. Hříbata smáčí své vlhké čumáky v rudé krvi a pofrkávají. Matka s uspokojením pozoruje mláďata trhající vnitřnosti. Spokojeně frkají a baví se vytvářením bublinek v kaluži krve. Matka starostlivě sleduje okolí a vysvobozuje bílé hříbě ze změti střev, do kterých se ve své dětinské radosti namotalo. Konečně odcválají pryč a hrůzná podívaná končí...

Daina Gelsch odhrnula pramen bílých vlasů z čela. Světlo z malé lampičky osvětluje obrazce z kruhů od nespočetných hrnků kafe. Zažloutlé papíry a sáčky s množstvím vzorků ležely tam, kde nestály hrnky různě plné. Sáhla po nejbližším a napila se. Nabrala pipetou vzorek a přidala jej do zkumavky. Zmodrala a Daina se pousmála. Již je téměř u konce. Už jen otestovat látku...

S několika ozbrojenými muži sestoupila do údolí k malému jezírku. To, co spatřila, jí doslova vyrazilo dech. Po trávě se válely cáry mlhy a mezi nimi se pásla dvě malá hříbata. Docela malí poníci, ještě menší než ti, které viděla před několika dny ve vesnici... Škubali sametová stébla trávy a navzájem do sebe šťouchali. Přišla až k nim a jeden z poníků zvedl hlavu. Neznámá síla ochromovala ji a její doprovod. Jako ve snách natáhla k jednomu hříběti ruku a dotkla se jemné srsti. Hříbě se na ní podívalo jemnýma očima. Ten pohled si zapamatovala do konce života. Který od tohoto okamžiku trval přesně deset vteřin...

Ještě toho večera se vydala skupinka mladých poníků do horské vesničky. Pomalu procházeli mezi bunkry a měkkými pohledy pozorovali ustrašené obyvatele, kteří omámení vycházeli vstříc jisté smrti a zmaru. Natahovali ruce, aby se mohli alespoň dotknout rozevlátých hřív. Poníci je jednoho po druhém trhali na kusy. Bez hlesnutí se lidé poddávali bílým tesákům a klekali před zvířata na prašné cestě...

Svist větru kolem křídel a hřejivé paprsky slunce. Hřejí celé jeho tělo, opírají se do jeho lesklého zobáku. Usedá na suchou větev a skládá křídla. Okamžitě zaznamená poníka pod sebou. Ztělesnění moudrosti a nekonečné nadvlády nad světem. V jeho inteligentních očích se odrážely rudé mraky a vítr si pohrával s jeho hřívou. Nádherný večer...