Rituál

Musí zemřít. Každý, kdo neoprávněně vstoupí do Měsíční tůně, musí. Jen za úplňku nejvyšší kněží vstoupí do stříbřité vody a pronese motlitbu. Ale koupat se v ní nikdo nesmí. Jakmile někdo vstoupí do Měsíční tůně, začne z něj vyzařovat světlo, které jej prozradí. A je-li to člověk a ne elf, čeká jej přímo ten nejvyšší trest. Skupina strážců vedla vzpouzející se nahou dívku k oltáři. Chvíli čekali před oltářem, než s téměř neslyšitelným klapotem podrážek jemných mokasín vešel on, nejvyšší kněží.

Strážci odstoupili od dívky a napřímili se. Ona se toho snažila využít, nicméně jeho pohled jí nedovolil udělat ani krok. Bez hlesu se položila na kamenný oltář a položila se na záda. Kněží k ní přistoupil se svící v ruce a jako na povel se zpoza sloupů vynořily kněžky měsíční bohyně, které obstoupily oltář. Svíce v rukou všech duchovních si hrály se světlem a na těle dívky tancovaly stíny. Jako kdyby na něco čekali, jenom stáli kolem oltáře a pozorovali hru světla a stínu.

Do chrámu vnikalo jenom nepatrné množství světla, to díky úplňku. Dnes, v tento posvátný den mohl nejvyšší kněží promlouvat s milovanou bohyní. Nejprve však museli vykonat svou povinnost a očistit posvátnou tůň. S očekáváním pohlédnul ke vchodu. Jeho oči se setkaly s očima mladého muže, který s posvátnou úctou nesl očarovanou dýku. Konečně může rituál začít. Kněžky položily svícny na okraj oltáře a nejvyšší kněží přistoupil k hlavě dívky a promluvil.

"Nasalette! Provinila ses, a proto dnes zemřeš. Budeš obětována a tvá krev očistí posvátnou Měsíční tůň, kterou jsi svým činem znesvětila."

Pozvedl dýku, která se v měsíčním světle zatřpytila, aby na ni všichni viděli. Rituál začal. Pevnou rukou vyříznul na čele dívky hvězdu. Bez hlesu otevřela ústa, jako by chtěla vykřiknout, ale kouzlo jí nedovolilo narušit rituál křikem. Z cípů hvězdy vedl rovné čisté řezy, dva do vlasů, dva na tváře a jeden přes nos, ústa a krk směrem dolů. Ze všech ran vytékala jemnými pramínky čerstvá krev, dopadala na oltář, kde se hromadila v rýhách ornamentů. Tyto ornamenty se začaly objevovat na jejím těle. Ve světle měsíce a plamenů svíček vynikaly tmavší linie řezů, které zaplavovala slabší vrstva červené krve.

Z oltáře krev kapala do připraveného poháru. Ten ve skromném osvětlení vrhal stříbrné odlesky po zemi. Kněžky odstoupily a začaly zpívat píseň pro svou milovanou bohyni. Nejprve potichu, zpěv ale nabíral na síle a postupně zaplňoval celý chrám v celé své síle a mohutnosti, šel z něho strach a hrůza. Snadno přehlušil kapající krev a rozechvíval těla zúčastněných.

Po chvíli zpěv utichnul a nejvyšší kněží znovu pozvednul dýku jen málo potřísněnou krví. Zamířil do srdce, když v tom jej přerušil výkřik nosiče dýky. Vystoupil z kruhu směrem k oltáři. Chvíli se na sebe jen tak dívali, kněží mohl v očích mladého elfa číst zděšení. Kněží však znal svou povinnost. Věděl, co se musí stát, a nehodlal opustit svůj úkol. Nedá osud svého milovaného lidu všanc hněvu bohyně kvůli nějaké lidské holce. Znovu pozvednul dýku, zamířil do srdce a bodnul. Kouzlo umožnilo chladnému kovu proniknout skrz kost až k srdci, které v tom okamžiku ukončilo svůj neklidný pohyb. Pohár krve přetekl a tekutina z něj líně vytékala stružkou ven z chrámu.

Procesí opustilo nehybné tělo dívky a vydalo se k Měsíční tůni. Voda neklidně bublala. Již čekala. Duchovní obstoupili tůň a nejvyšší kněží vstoupil do rozhněvané vody, pohár v rukou. Pronesl šeptem motlitbu a upustil pohár do vody, která se jakoby kouzlem uklidnila. Chvíli se nic nedělo, potom však voda rychle zčernala, začala znovu bublat, změnila se z černé na temně rudou a hned nato se hladina zase uklidnila a od okrajů začala voda získávat svou obvyklou stříbřitou barvu. Kněží si s ulehčením oddechnul. Dokončil rituál a zachránil svůj lid. Od srdce se mu začalo šířit příjemné teplo...