Dívka, která ztratila obraz

Ráno jako každé jiné. Slunce se pomalu protahuje, zívá a dere se nad obzor, za pár okamžiků se jeho paprsky proderou do pokoje, kde pohladí spící tvář. Něžně pronikají do snu, měděné vlasy se rozzáří, dívka se probouzí. Stoupne si k oknu a s úsměvem přivítá čerstvé slunce. Opláchne si obličej vodou z lavoru a podívá se na sebe do zrcadla. Dívá se do smutných očí, i když ona sama smutná není, proč jen se její obraz kouká tak teskně, proč jenom odchází? Zavře oči, zamrká, podívá se do zrcadla znovu a... Nic. Všechno ostatní v zrcadle vidí, jen její tvář chybí... Ale své tváře se dotknout může.

Rozrušená vyšla před dům, zamířila k chrámu. Snad jí starší poradí, snad je to jen klam. Přestože bylo časně ráno, chrám již žil svým obvyklým životem. Duchovní ji zdravili lehkým kývnutím hlavy a letmo se na ni usmívali. Slyšela jen klapot jejich kroků a kapky dopadající na vodní hladinu z mísy měsíční bohyně. Zdáli k ní občas doletěl zpěv duchovních.

"Koro, dcero milá, dlouho jsme se neviděli. Copak tě k nám přivádí?"

"Pěkné ráno přeji. Přicházím, protože mě trápí jedna taková zvláštní věc."

"Copak tebe může trápit, má milá?"

"Můj obraz se ztratil. Nevidím se v zrcadle, ve vodě, v nádobí..."

"Děsíš mě. Tohle zavání temnou magií. Neobjevil se u tebe někdo zvláštní?"

"Nikdo. Snad jen jedna podivná žebračka. Byla to mladá dívka, plná síly, se zvláštníma modrýma očima. Dala jsem jí stříbrňák, ale ona se na mě pořád jen tak dívala těma ošklivýma očima. Jakoby snad chtěla víc..."

"Žebračka? No žebračky snad temnou magii neovládají, ale kdoví... Děláš mi ale starosti, dcero."

"Kdy se mi vrátí obraz?"

"Obávám se, že dokud bude žít ten, kdo ti jej ukradl, tak nikdy. Navíc z tebe brzy začne unikat život, pokud nezemře. Počkej chvíli, dojdu pro jednu knihu."

Odkráčel s tichým klapotem bot, jeho plášť se vlnil v rytmu kroků. Kora usedla na okraj fontány a sledovala vodní hladinu, na které se neodrážely její ruce, ani když se vodní plochu pokusila pohladit. Smutně pohlédla na dopadající kapky vody a zaplavila ji beznaděj. Kdo jen může chtít její obraz a život? Jak jej jenom najde? Proud jejích smutných myšlenek přerušil příchod kněze. V náručí nesl ohromnou knihu.

"Tady někde to bylo. Ano, tady. Rok 622 třetího věku. Mladá elfka jménem Ereandil ztratila svůj obraz a brzy nato začala chřadnout. Všimla si však, že po ztrátě obrazu může vysílat do prostoru obrazy a tím vnucovat ostatním své myšlenky.

Zjistila, kdo její obraz ukradl a přiměla jej skočit z útesu. Brzy se jí vrátil život i síla. Tento jev se objevuje velice zřídka, zejména tehdy, kdy se osoba, která umírá, dostane k nebezpečným knihám, čímž si může zlepšit život na úkor jiných. Pro svou přirozenou sílu ducha i těla jsou terčem těchto útoků nejčastěji elfové. Tak to vidíš, musíš ho najít, ale nesmíš nikoho zabít vlastníma rukama, to by jen ubralo sílu tobě a urychlilo by to unikání tvého života. Choď zahalená kápí, bude se ti vyhýbat, protože tvůj obraz se teď zjevuje v zrcadlech jemu. Pravděpodobně to udělá ještě někomu jinému..."

"Děkuji ti, příteli..."

Nasadila si kapuci a vyšla do ulic. Musela pořád myslet na tu žebračku, na ten její protivný pohled žebravého psiska. Jako kdyby jí nestačilo všechno dobré, co jí město poskytuje, jako kdyby jí záviděla její život a tvář... Rozhodla se, že ji najde a přinutí ji se podívat do zrcadla. Chvíli se potulovala městem. Štěstí ji přálo. Brzy našla žebračku na rohu ulice Řemeslníků. Zase se dívala těma protivně modrýma očima. Co jen dělá lidský žebrák ve městě elfů?

Kořin zrak spočinul na krámku švadleny a hlavou jí blesknul spásný nápad. Vzpomněla si na slova kněze a hodila do klobouku na zemi několik stříbrných. Usadila se na lavičku pod stromy a po očku ji sledovala. Hladově se vrhla po mincích a přepočítávala je. Cinkaly a jejich zpěv upoutával pozornost nejednoho kolemjdoucího. Kora začala malovat ve vzduchu obraz pro žebračku. Vymalovala ji v těch nejhezčích barvách, v krásných šatech. Šeptala vzduchem oslavnou řeč o krámku švadlenky. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Žebračka se zvedla a zamířila ke krámku. Švadlenka ji přijala s podezřením, avšak když zahlédla obnos, který u sebe měla, se sebezapřením jí podala krásné šaty. Zalezla s nimi za zástěnu a začala si je zkoušet. Kora potichu přistoupila k oknu, aby viděla do zrcadla. S ulehčením si oddychla, našla zlodějku svého obrazu. Teď jenom vymyslet, jak jí přinutit zemřít.

Rozhodla se jí sledovat dnem i nocí. Nemůže si dovolit spát, přece jen cítila, jak jí ubývá sil. Přes všechna očekávání se mysl žebračky ukázala být neobyčejně silnou. Na žádný z jejích telepatických návrhů nereagovala tak, jak by si Kora přála. Vždy když jí Kora k něčemu navedla, jen si s vražednou zbraní zamyšleně pohrávala. Rozhodla se tedy změnit taktiku a navodit ty správné myšlenky. Jen nešlápnout vedle a všechno nepokazit. Opatrně šeptala vánku myšlenky a obrazy...

Bolest. Jak jenom odliší tělo, co je příjemné a co bolí? Bolest je jenom výmysl naší mysli. Bolest neexistuje. Bolest je vlastně veliká slast, která je už tak nesnesitelně nádherná, že se jí tělo samo brání... Kora si přejela nehtem přes zápěstí a přes krk. Sledovala žebračku, která udělala totéž.

A krev, která vytéká, jak krásný je to pocit. Tělo se brání, protože se bojí létání. Ale když krev uniká z těla, tělo je najednou lehčí a může vzlétnout. Proč bychom mysli nemohli dopřát slasti létání, jenom proto, že se tělo bojí o těch pár kapek... A ten pocit, když teplá krev zahřívá kůží, když voní železem a životem... Pohlédla na žebračku. Seděla neklidně a po chvíli se zvedla. Zamířila k parku a usedla za mohutný strom. Kora neslyšně vylezla do koruny, ač jí to stálo spoustu sil. Sledovala, jak žebračka vytáhla nůž a s nadějí se na něj podívala. Přejela si po zápěstí, nepříliš silně, avšak na její kůži se pár kapek objevilo. Víc, zašeptala Kora. Přitlačila a z žil začal tryskat červený pramínek. Třesoucí se rukou si pořezala ještě druhé zápěstí.

Už nemohla sedět, lehla si do trávy pod strom. Hleděla Koře přímo do očí a přitom si myslela, že kouká na vlastní tvář. Kora sledovala, jak z žebračky uniká život a vrací se k ní. Žebračka se nehýbala. Kora s napětím vytáhla z kapsy zrcátko a pomalu otevírala oči. Viděla, jak se její tvář vrací, jak se její smutné oči začínají smát... Seskočila ze stromu a zamířila k chrámu...