Smrt číhá všude. Hlavně v bufetu...

K této povídce mě inspirovala bufetbába u nás ve škole. Nemám ji ráda, potvoru jednu. Samé miláčku, miláčku, ale když chci jít na záchod, tak mě tam skoro zamkne a ještě mi vynadá, co tam dělám. Tak. A má to!

8.5.2010

Probudila mě ostrá bolest hlavy. Poslední, co si pamatuju, je návštěva bufetu dole ve škole. A stav, kdy jsem naprosto smyslů zbavený následoval prodavačku do kuchyně. Sebral jsem dost sil na to, abych se posadil a zaostřil do prostoru před sebou. Mříže? Snažil jsem se někoho přivolat, ztratil jsem však hlas.

Před chvílí přišla. Pomalu připlula, chvíli se na mě dívala a potom mi do klece hodila jakýsi hamburger. Nevypadá dobře. Odklopil jsem vrchní část housky a spatřil nazelenalé maso. Doufám, že vydržím nepozřít tu věc.

9.5.2010

Nespal jsem celou noc. Snažil jsem se přijít na to, jak se odsud dostat. Snědl jsem housku a oschlý salát, ale do toho, co kdysi bývalo masem, jsem nekousnul. Z mého snažení mě vyrušily dvoje kroky. Stočil jsem se do rohu a předstíral spánek. Podle hlasu jsem poznal Marii, provozovatelku bufetu. Mužský hlas jsem neznal. Bavili se o nové plísni, kterou je třeba naočkovat do masa. Moc jsem tomu nerozuměl, mluvili o zrození jakýchsi Polianů. Když odešli, prohlédnul jsem si důkladně místnost. Pod okny byly police s různými sklenicemi a v nich rostly ty plísně, o kterých se bavili. Na laboratorním stole ležely plátky masa důkladně prorostlé zelenomodrou plísní. Doufám, že se z tohoto snu probudím...

10.5.2010

Otevřel jsem oči a spatřil Marii. Pokuřovala a chodila po kuchyni-laboratoři. Když si všimla, že jsem vzhůru, típla cigaretu o nerezový hrnec a promluvila.

"Vzhůru mladej? To je dobře. Mám tady pro tebe nějaký masíčko. To víš, aby tvoje nový miminko mělo co papat. No, nečum tak blbě, jako bych ti vrazila koště do řiti, a koukej to sežrat, jinak ti pomůžeme."

Byl jsem zmatený, ale věci mi začínaly nepříjemně docházet. Prohmatal jsem si břicho a nahmatal cosi tvrdého. Marie vypadala nebezpečně pravdomluvně. Z prodejny se ke mně nesl její medový hlas.

11.5.2010

Ve vedlejší kleci se objevila nějaká dívka. Matně si pamatuji, že jsem jí občas vídával ve škole. Marie přistoupila ke mně, a když viděla nesnědené maso, vzala hadici a začala na mě stříkat ledovou vodu. Takovou bolest jsem nečekal. Chladná voda se mi zahryzla do těla a neskutečně pálila. Hodila nám do klecí ještě několik kusů masa a odkráčela pryč. Dívka také nemůže mluvit. Píšeme si vzkazy do špíny na podlaze. Přišli jsme na to, že Marie asi přidává plíseň a vajíčka Polianů, a když je její zákazník v příhodné fázi těhotenství, odchytí jej a zavře tady. A ti Poliané se pravděpodobně plísní živí. Raději jsme nějaké maso snědli. Nebylo zase tak odporné, ale pohled na něj byl strašný.

12.5.2010

Spím čím dál víc. Probouzím se jenom proto, abych se najedl toho odporného masa a zatuchlé polévky. Klára se snaží rozebrat klec, nemá ale dost síly a navíc vězení je dobře stavěné, bohužel nemám energii na to, abych jí pomohl. Snad někdo jednoho dne najde můj deník a učiní řádění Marie přítrž.

13.5.2010

Polian v mém těle se začíná drát ven. Už téměř neudržím pero v ruce. V břiše se mi začíná objevovat otvor, ze kterého vytéká černá krev. Občas se objeví i kus odporného drápu. Je to nesnesitelná bolest. Dám deník Kláře, cítím, jak mě opouští život...

13.5.2010 – Klára

Marek po dlouhém trápení zemřel. Nemohl promluvit, ale v jeho očích jsem viděla prosbu, abych mu pomohla ukončit trápení. Zkoušela jsem jej uškrtit, ale nešlo to. Nakonec to ale zvládnul sám. Z jeho těla se klube ta zrůda. Vystrkuje pařáty a ukusuje z Markova těla kusy masa, aby si zvětšil otvor. Ta ženská to sem chodí pořád kontrolovat.

14.5.2010 – Klára

Markovo tělo zmizelo a namísto něj se tam objevil nějaký kluk. Také nemluví, nepíše, a když tu není ta ženská, hraje si s nějakými dráty, které se mu podařilo ukrýt. Asi něco chystá, ale nechce mi prozradit co. Je mi špatně z té hnusné polévky. Na její hladině plavou pestrobarevné bubliny a já si přeju, aby to byl jenom prostředek na mytí nádobí. Kluk vedle se usmívá čím dál tím víc. Kdybych nebyla v kleci s odpornou zrůdou v břiše, tak mě jeho úsměv děsí, takhle mě ale spíš uklidňuje.

Zpráva archeologů – ing. Pavel Růžička:

Dne 5.4.2341 sešit nalezen v ruinách staré Prahy. Některé zdroje tvrdí, že zde přibližně před třemi sty lety došlo k ohromnému výbuchu, při kterém byla srovnána se zemí velká část městské čtvrti Karlov. Sešit byl odevzdán pro překlad ze staročeštiny.