Ereandil - Zrcadlový svět

A před nějakou dobou nastal ten den. Napsala jsem povídku, která není ani trochu depresivní. A ani jsem ji nechtěla zveřejňovat, takže pokud na mě teď budete zlí, stáhnu ji a napíšu místo ní takovou depresárnu, že z toho i vaše RAMky spáchají sebevraždu!

Hodiny líně odbíjely desátou hodinu a od psacího stolu se ozývalo tiché ševelení kláves počítače. Klávesnice zvolna přecházela v dlouhé štíhlé prsty, které pokračovaly výše. V záři monitoru seděla Kateřina. Občas se zadívala do nažloutlé tmy pražské noci a usrkla trochu mátového čaje. Z druhého stolu ji svýma černýma korálkovýma očima pozoroval potkan. Díval se na ni skrz černé dráty své klece, které se leskly ve světle svíček. Oplatila mu zvědavý pohled a na chvíli se zamyslela hledíce jen tak do prázdna.

Ztlumila hudbu, která ji rušila, a zaklonila se na nepohodlné židli dozadu. Otevřela oči a skoro spadla leknutím. Rychle se otočila, až její páteř nepěkně zapraskala, a koukala s otevřenou pusou na dívku sedící na posteli. Byla jí až neuvěřitelně podobná. Delší hnědé vlasy jí splývaly na ramena, ruce založené a v očích nepříliš přátelský výraz. Poklepávala špičkou nohy a vyzývavě Kateřinu sledovala. Konečně promluvila.

"No? Tak co uděláš tentokrát?"

"Co, prosím?"

"Ptám se, co uděláš tentokrát. Necháš mě zase někde skoro umřít nebo mě přemístíš na nějaké úžasné místo, jako třeba doprostřed silnice?"

"O čem to mluvíš a kdo... Sakra, jak ses sem dostala?"

"Anebo by mě zase někdo mohl otrávit temnotou. Ta černokněžnice, co mě zachránila, byla opravdu cvok. Víš, jak jsem se bála, když jsem se probudila a viděla jsem, že mi z břicha čouhá meč?"

"Kdo jsi a co děláš v mém pokoji?"

"Aha, tak ty mě ani nepoznáváš, to je teda fakt výborné.

A to jsem si myslela, že mě máš ráda..."

"Ale já tě vůbec neznám!"

"No jistě. Tušila jsem, že to není nejlepší nápad, ale že mě ani nepoznáš..."

"Já přece nemám dvojče. A už vůbec nevím nic o žádném meči!"

"Tss, dvojče... Sama sis mě napsala a teď děláš, že mě neznáš."

"Ereandil?"

Kateřina si pomyslela, že se musela už definitivně zbláznit, když si povídá s postavou ze svých povídek. Pozorovala dívku, která trochu posmutněle pozorovala prach povalující se v rohu místnosti. Po několika vteřinách špitla do ticha téměř neslyšné ano. Zamrazilo jí, když si uvědomila, co všechno Ereandil provedla. Nikdy jí totiž nenapadlo, že psaní může mít takový vliv. Zamyslela se, jakým příběhem by mohla Ereandil všechno vynahradit. Byla to totiž skutečně její nejoblíbenější postava, kterou kdy napsala. Raději nemyslela na civilizace, které nechala zničit všemožnými katastrofami.

"Všechny postavy, které napíšu, ožijí?"

"Všechny ne. Jen ty, které píšeš hodně smutná nebo šťastná. A ano, jestli se chceš zeptat na tu holku, co jsme jí obětovali za koupel v Měsíční studně, ta taky ožila."

"To je mi líto..."

"Ne, není, vím to a nemusíš si nic nalhávat. Chtěla jsi ji zabít, protože jsi nás chtěla ochránit před božím hněvem. Všichni by ti byli vděční, kdyby o tobě věděli."

Kateřina nabídla dívce čaj. Poděkovala sotva znatelným úsměvem a vzala teplý hrnek do dlaní. Chvíli sledovala lístky čaje kroužící u dna a potom se rozhlédla po pokoji. Bázlivě se dvěma prsty dotkla kytary. Vzala nástroj do rukou jako posvátnou relikvii a sevřela jej. Několikrát zavadila nehtem o strunu a zaposlouchala se do zvuku temného hlubokého A. Pohodila hlavou a přejela prstem po všech strunách. Pousmála se a opatrně kytaru vrátila na místo. Přešla k oknu a vzala do rukou lahev od piva. Na černožluté etiketě stál nápis Guinness. Přičichla k ní. I když byla naplněná vodou na zalévání květin, omamná vůně černého piva byla ještě stále znatelná. Stejně jako slabá stopa po člověku, který z lahve kdysi pil. Postavila ji zpátky na poličku k ostatním lahvím a vytáhla z knihovny útlou knížku. Letmo jí prolistovala a snažila si vzpomenout na význam těch nedbale hranatých znaků. Tohle písmo si nikdy neoblíbila, připomínalo jí trochu trpasličí runy. Položila knížku na stůl. Otevřela klec s potkanem a nechala to malé stvoření očichat její prsty. Potkan svižně vyběhnul po nabídnuté paži až na rameno, kde se zamotal mezi vlasy a olizoval Ereandil ucho. Natočila k němu hlavu a zakřenila se. Zvíře se leklo a přeběhlo po zádech na druhé rameno. Otočila se ke Kateřině.

"Chci tady zůstat."

"Ale proč?"

"Prostě chci. Nebaví mě tvoje depresivní nálady. Jsi šílená. Já taky, Takže si budeme rozumět."

"Nemůžeš tady zůstat. Můžu ti napsat, co si budeš přát. Chceš, abych nechala Niësela se do tebe zamilovat? To jsem stejně chtěla udělat."

"Hmm... O to jsem se snažila celé roky... Ale teď tady chci zůstat!"

Kateřina sledovala Ereandil s obavami. Neústupný pohled v očích upřený kamsi do dáli, ruce založené v pase a hrdá netečnost, to moc dobře znala. Sama se v takových chvílích chovala naprosto stejně. Tušila, že Ereandil se nenechá jen tak odbýt a veškeré pokusy o kompromis bude kvitovat pozvednutím koutku úst a nevyzpytatelným pohledem. Usilovně se snažila vymyslet něco, čím by přesvědčila sama sebe, když vtom Ereandil promluvila.

"Tak aspoň na chvíli. Na pár dní, nebudu ti dělat problémy a potom odejdu."

"Dobře. Než se vrátí spolubydlící, tak tu můžeš zůstat."

Ereandil se usmála a Kateřina jí ukázala zbytek skromného studentského příbytku. Popřála Ereandil dobrou noc, zhasla světla a téměř okamžitě usnula. Ereandil se chvíli rozhlížela po pokoji, než si její oči zvykly na nažloutlé šero. Usedla ke stolu a prohlížela různé drobnosti, náušnice, přívěsky, sponky do vlasů... Počítač ležící na stole blikal do noci modrým světýlkem. Trochu váhavě stiskla blikající tlačítko a monitor notebooku se rozsvítil. Podívala se s leknutím na spící Kateřinu. Nezdálo se, že by ji světlo nějak vyrušilo ze spánku. Opatrně uchopila do ruky myš a zkusila s ní několikrát pohnout. Kurzor na monitoru poskočil a Ereandil se zaradovala. Chvíli jezdila po prázdné ploše, kde byl jenom jakýsi obrázek, a už téměř ztrácela naději, že se bude dít něco jiného, když se úplně dole na obrazovce objevil modrý proužek. Klikla na první obdélník a před očima se jí objevila fotka někoho, kdo vypadal jako Niësel. Neubránila se širokému úsměvu a klikla na další obdélník. Obrázek se proměnil v jakýsi text. Dlouhý text. Chtěla zkusit něco jiného, když najednou zahlédla své jméno. Začetla se do řádků a v hlavě začínala spřádat plán. Zadívala se na klávesnici a zkusila připsat pár vět. Neslyšně otevřela zásuvku a odsunula několik papírů. Její srdce poskočilo radostí, když objevila Krabičku a v ní pár stříbrných náramků, přesně jak před několika vteřinami napsala. Ohlédla se přes rameno a rychle připsala ještě jeden odstavec. Intuitivně soubor uložila a odplížila se do postele.

Když se ráno Kateřina probudila, nevěřila svým očím. Nepoznávala postel, nepoznávala pokoj, nepoznávala dokonce ani svět za oknem. Rychle zavzpomínala na večer a zamrazilo jí v zádech. Představovila si, co by udělala na místě Ereandil a všechno jí najednou došlo. Uvědomila si, že podcenit svou vlastní kreativitu byla nezodpovědná chyba, v lepším případě hloupá neuváženost. Rychle prozkoumala místnost pohledem a rozhodla se improvizovat. Oblékla se do šatů přehozených přes postel a pohlédla do vysokého zrcadla v rohu místnosti. Pořád to byla ona, jen o něco vyšší, nepatrně štíhlejší, její uši byly o kousek delší a zašpičatělé. Musela uznat, že v šatech Ereandil vypadala opravdu dobře. Opřela se do masivních dřevěných dveří a ocitla se v předsíni. Dotkla se tětivy dlouhého luku, vzala jej do rukou a zkusmo natáhla. Šlo to překvapivě lehce. Uložila luk a vytáhla ze stojanu naleštěný meč. Prořízla vzduch ostřím a místností se rozběhl jasný zvonivý zvuk. Pousmála se, uklidila meč zpátky na místo a s nádechem otevřela poslední dveře. Paprsky ranního slunce ji na okamžik oslnily a ani nevěděla, odkud k ní přistoupil mladý muž. Poznala v něm Niësela, tedy alespoň tak si jej vždy představovala. Nervózně se pousmála. Kývnul hlavou na pozdrav a promluvil.

"Hledal jsem tě. Musíš jít okamžitě se mnou!"

"A... Ale kam?"

"Neptej se, sama uvidíš. Vezmi si s sebou raději zbraň. Počkám tady na tebe."

Kateřina se vrátila do pokoje a zmateně se rozhlížela kolem. Nakonec se oblékla do lehké kožené zbroje. Padla jí jako ulitá, na chvíli se zastavila před zrcadlem a beze slova na sebe zírala. Skoro se nepoznávala, ze zrcadla na ní hleděla silná a sebevědomá žena s chladným podmanivým pohledem. Odtrhla se od obrazu, vzala meč, luk a vyrazila ven. Niësel na ni už netrpělivě čekal. Vzal Kateřinu okamžitě za ruku a táhl ji za město. Po několika minutách rychlé chůze dorazili k Měsíční tůni. Voda v ní nebyla vůbec stříbrně klidná, vařila se a zběsile měnila barvy. Z černé přecházela v tmavě šedou a na okrajích chvílemi hnědla. Nad neklidnou hladinou se vlnil šedavý opar. Kateřina nenápadně pozorovala tváře kolemstojících, byli neklidní, četla v jejich tvářích obavy a špatně skrývané zděšení. Snažila se zachytit šepot, ale bublající voda jej snadno přehlušila. Niësel se podíval na Kateřinu očima plnýma otázek.

"Co si o tom myslíš, Ereandil? Trvá to už několik dní."

"Já... Nikdy jsem ji takhle neviděla."

"Ale ano, přemýšlej. Kdysi dávno, před několika lety, když se v ní koupala ta dívka."

"No ano, už si vzpomínám, jak jsme ji museli obětovat Elune."

"Přesně. Jenže tentokrát Měsíční tůň nikdo neznesvětil..."

Kateřinu polil studený pot. Cítila, jak jí hoří tváře a doufala, že nikdo neuhodne, na co právě myslí. Hlavou se jí honily ty nejhorší myšlenky. Jestliže se všechno děje jenom proto, že ona je tady a Ereandil ne, někoho určitě napadne ji obětovat. I když elfové prováděli rituální oběti velice rychle a bezbolestně, nebyla to příjemná představa. Zvlášť když se jí začal zdejší svět zamlouvat.

Mezitím se Ereandil probudila a chvíli přemýšlela, kde vlastně je. Když jí to došlo, usmála se a protáhla rozespalé končetiny. Posadila se na posteli a rozhlédla se po pokoji. Zalistovala diářem a ze sešitu vypadl rozvrh hodin. Zkoumavě se zahleděla do tabulky a usoudila, že dnes nemá nic na práci. Posadila se za pracovní stůl a rozhodla se, že zjistí, co má být vlastně zač, aby nepoutala přílišnou pozornost. Její pozornost hned upoutaly tři útlé vysoké knihy, jednu po druhé je vytáhla z poličky a zkoumala jejich tituly. Učebnice japonštiny... Zakroutila nevěřícně hlavou, nejtenčí z knih byla založená hustě popsaným papírem, na kterém Kateřina zkoušela psát japonskou abecedu. Prolistovala další knihy, kromě učebnic japonštiny našla ještě francouzské, německé a anglické a upřímně se zděsila. Proč by někdo dělal něco takového? Zalila květiny na okně a vzala do ruky kytaru. Netušila, co má dělat, jen zmáčkla struny a brnkla. Pokoj se naplnil akordem A moll a Ereandil se zaradovala. Její prsty se rozběhly po strunách a samy hrály přesně to, co chtěla. Ani ve snu by ji nenapadlo, že se jí povedlo něco, o čem se mnohým kytaristům zdá jenom v nejdivočejších snech.

Z hraní ji vyrušilo zapípání telefonu na stole. Podezíravě se na předmět zadívala a opatrně jej dvěma prsty uchopila. Kupodivu se nehýbal, jen slabě svítil. Po několika pokusech se jí podařilo telefon otevřít a na jeho displeji se objevil krátký vzkaz. Oběd v 11:30? V chaosu, který vládl v pokoji, bylo téměř nemožné najít k záhadnému přístroji návod, pokusila se tedy přemoct telefon sama a po půl hodině se jí to konečně podařilo. Zaradovala se a v hlavě si odškrtla úkol z pomyslného seznamu. Přemýšlela, co asi bude potřebovat na oběd. Nakonec sejmula z věšáku dlouhý kabát, popadla malý batůžek a vyrazila směrem k jídelně. Sledovala ostatní a snažila se je napodobit. Vzala si jeden z hromady bílých táců. Z nerezových zásobníků vylovila sadu příborů a zkoumavě se zahleděla na vystavené jídlo. Všechny porce jí připadaly stejně exotické. Zalovila v batohu a vytáhla peněženku z hnědé kůže. Přičichla k ní. Kůže z mladého býka, snad ještě telete... Kuchař netrpělivě sledoval její počínání. Na třetí pokus našla v přihrádce správnou kartu a dle jeho instrukcí přesvědčila železnou krabičku k tomu správnému pípnutí. Zářivě se na kuchaře usmála a převzala si těžce vybojované jídlo. Po vzoru ostatních si vzala polévku a čaj a zamířila ke stolu, kde seděla dívka, která jí připadala povědomá. Pozdravila a usadila se k jídlu.

Jídlo nebylo zrovna dokonalé, ale měla příjemnou společnost několika lidí, které by měla znát. Skoro se udusila kouskem smažené ryby, když zahlédla Niësela, alespoň si v první vteřině myslela, že je to on. Okamžitě si ale uvědomila, kde je a koho může potkat. Přiblížil se ke stolu a Ereandil zpanikařila. Má se usmívat trochu, nebo hodně? Anebo by snad měla věnovat veškerou pozornost filé a vařeným bramborám? Nakonec napodobila ostatní a pozdravila nově příchozího přátelským úsměvem. Posadil se naproti ní a pustil se do jídla. Nepříliš nadšeně. Ereandil usoudila, že také nemusí být z jídla nadšená a ulevilo se jí. Pomalu upíjela světle hnědý čaj a pátrala v tvářích svých nových kamarádů. Niësel zaujatě rozorával jídlo vidličkou a občas prohodil pár slov. Dívka po její levici pořád něco nadšeně vyprávěla ostatním a Ereandil byla ráda, že nemusí mluvit ona. Člověk vedle Niësela vykládal něco, čemu nerozuměla, jeho hlas byl ale příjemný a dodával jí pocit bezpečí. Trochu se uvolnila a občas se i zasmála.

Kateřina nenápadně utekla davu, který nervózně pozoroval Měsíční tůň, a vydala se ke svému novému domovu. Opřela se zády o prastarý dub a ztěžka oddychovala. Snažila se dýchat zhluboka, aby uklidnila své splašené srdce, soustředila se na stažené svaly, aby postupně všechny uvolnila. Z děsivých myšlenek ji vyrušilo chraplavé zakašlání. Prudce otočila hlavou a spatřila starce, který se sotva držel na nohou, dlouhé stříbrné vlasy mu padaly do obličeje, ale v očích měl stále ještě bystré plamínky rozumu. Přisedl k ní a promluvil.

"Bojíš se?"

"No... Docela jo."

"Nemůžeš s tím nic dělat. Kateřino."

Trhla sebou a cítila, jak jí hoří tváře. Po krku jí stékal pramínek studeného potu. Stařec ji pozoroval jasnýma očima. Měla pocit, jako by se nepatrně usmíval.

"Realita se totiž překrucuje a trhá. Začalo to už dávno. Ty sama nejlíp víš, proč Ereandil přišla za tebou a také musíš tušit, co bylo příčinou všeho."

"Ale já nevím, co se stalo!"

"Kdo jiný by to měl vědět. Tobě to můžu říct, realita tohle dlouho nevydrží. Už to začalo a je jenom otázkou času, kdy se napětí, které je v ní ukryté, uvolní, a realita se zhroutí."

"Já vám nerozumím..."

"Škoda. I když, myslím, že tvůj příchod sem to zhroucení o něco oddálil."

"Co mám dělat?"

"Tady? Pochybuju, že můžeš něco udělat tady, když to začalo úplně jinde. Ale zkoušej, co chceš."

"A jak se Ereandil dostala ke mně?"

"Sama si našla cestu. A teď, když mě omluvíš, jdu domů. Čeká tam na mě srnčí pečeně."

Kateřina sledovala starce, dokud jí nezmizel z dohledu, a přemýšlela o realitě. Co jenom mohl stařec myslet příčinami všeho? Její představivost pracovala na plné obrátky, ale nemohla na nic přijít. Ani nepostřehla, že si k ní přisednul Niësel. Všimla si jej, až když si opřel čelo o kolena a zhluboka se nadechnul. Kateřina zvedla hlavu. Niësel vypadal ustaraně. Beze slov vzala jeho ruku do dlaní a masírovala drobné svaly ztuhlé napětím. Vděčně jí podal i druhou ruku.

"Co ti říkal?"

"Cože?"

"Ten stařec. Nikdo ho tady pořádně nezná."

"Jo ten... Zvláštní věci. Říkal, že se realita trhá a nikdo s tím nemůže nic udělat."

"A to je všechno? Říkal, proč se trhá?"

"Prý je někde hrozné napětí a zanedlouho se realita zhroutí."

Raději zamlčela to, že má na všem pravděpodobně svůj nezanedbatelný podíl, a dál věnovala veškerou pozornost teplé ruce zhrublé častým natahováním luku. Doufala, že si Niësel nevšimne jejích hořících tváří. Přála si, aby měl ještě alespoň šest dalších rukou, kterých by se mohla dotýkat, žádný zázrak se však nekonal a Niësel po chvíli krásného ticha odešel a zmizel mezi nízkými dřevěnými domky. Provázela jej smutným pohledem a najednou si připadala tak malá a bezmocná... Cestou domů přemýšlela, jak se Ereandil mohla dostat k ní a jak vlastně vypadá takové zhroucení reality. Samotná realita jí připadala jako něco tak křehkého, že její kolaps nemohl být nic velkolepého. Usoudila, že pravděpodobně všechno přestane existovat a tudíž by jí to správně nemělo vůbec trápit. Prohledala celý pokoj, ale na nic zvláštního nebo neobvyklého nenarazila. Zvláštní pozornost věnovala zrcadlu, bylo tak hladké a tak... Možná trochu magické. Zálibně si prohlížela svůj obraz, vypadala opravdu dobře. Ale ani zrcadlo nejevilo známky něčeho nadpřirozeného.

Ereandil v tu chvíli také prohlížela svůj obraz v zrcadle. Našla v pokoji modré šaty a oblékla se do nich. Připadala si bez své zbroje nezvykle zranitelně a neustále bojovala s pocitem dýky v zádech, ale modrá barva látky jí uklidňovala. Odpoledne opět bojovala s mobilním telefonem a musela přijmout pozvání na čaj od nějaké kamarádky. Tušila, že to nebude nikdo z lidí, které viděla při obědě. Sice se jí nepoštěstilo zachytit jejich jména, ale usoudila, že kdyby jí chtěl někdo z nich někam zvát, udělal by to v jídelně. Popadla malý červený batůžek, tabulku čokolády a klíče a vyrazila dlouhou podzemní chodbou. Jen matně tušila, kam jde, sledovala modře namalovaný pruh na zemi, který se místy ztrácel, jak na něm zapracoval zub času a podrážky mnohých studentů. Šipky ji vyvedly z podzemí a v tu chvíli se tmavou prázdnou chodbou rozehrála melodie. Poskočila do rytmu a zatočila se. A potom jí došlo, že hudbu má na svědomí telefon. Opět jej bázlivě uchopila třemi prsty a bříškem palce přejela po klávesách. Z telefonu se ozval vysoký hlas. Ulevilo se jí, když se dověděla, že čajové setkání se ruší. Namířila si to potemnělou chodbou zpátky a zastavila se u tmavočervených dveří. Z místnosti se linuly kouzelné tóny klavíru. Posadila se na studenou podlahu a zády se opřela o měkkou koženku dveří. Melodie se drala z pokoje a tancovala úzkou opuštěnou chodbou jako vítr. Zavřela oči a nechala se unášet melancholickou hudbou... Před očima jí tančily japonské znaky, které se snažila v pokoji naučit, A a I vířily prostorem a proplétaly se, KA s KE se proháněly opodál a snažily se uprchnout před smutným U...

Večer Kateřina bloumala po městě. Prašná cesta ji zavedla až na lesní mýtinu. Brodila se vysokou trávou a kapky rosy jí padaly do sandálů. Nebyla zvyklá na takovou tmu a v půlce mýtiny o něco zakopla. Byla by upadla, kdyby ji nezachytil pár silných rukou. Po hlase poznala Niësela. Vzal ji za ruku a táhnul tmou kamsi do neznáma, jen tu a tam rozeznávala obrysy stromů a skal, které se nořily z černočerné prázdnoty. Několikrát se i řízla o ostré stéblo trávy a párkrát zakopla, Niësel ji ale pokaždé chytil. Konečně doběhli na vyvýšený kopec, tma se trochu rozestoupila a nad obzorem se proháněly temně červené pruhy. Niësel se podíval do jejích očí, v kterých se odrážela rudá obloha, a přiblížil se víc, než čekala. Zatajila dech a zavřela oči, neucukla však. Netušila, že v jiné dimenzi na stejném místě sedí Ereandil pod klavírem, že její oči jsou stejně přivřené a její dech stejně nehybný. Když znovu otevřela oči, spatřila Niësela, ale místo krvavého obzoru za ním spatřila otlučené nohy sterého klavíru...