Do pekla děti nechoďte!

Prohledávala jsem disk a našla jsem něco dalšího, o čem si myslím, že by se dalo zveřejnit. So hier ist es...

Navlhlý vzduch se mísil se sálajícím teplem a tvořil v jeskynním komplexu příjemnou atmosféru. Kirai seděla znuděně na ochozu a pozorovala dění pod sebou. Z malých kamenných buněk se ozývaly výkřiky různých bytostí, kterým se věnovaly ostatní sukuby. Seskočila a po jeskyni se roztančila ozvěna jejího doskoku. Kráčela kolem stěny a rukou přejížděla po hladkém kameni. Došla až k místu, kde se rodila světlá energie. Bytosti, z kterých se tato energie získávala, vypadaly spokojeně a užívaly si přítomnost démonů.

Málokdo věděl, jak jejich komplex funguje. Lidé často nazývali její domov peklem, kde dojdou zlí a krutí jedinci zkáze a věčnému mučení. To sice byla pravda, ale démoni to nedělali kvůli nějakému vyššímu principu, nýbrž kvůli temné energii, kterou tímto způsobem získávali. A téměř nikdo nevěděl, že ke svému fungování potřebuje komplex i světlou energii, která byla získávána z dobrých bytostí, kterým zejména sukuby působily rozličné slasti a příjemnosti. Kirai měla zrovna volno, čekala na svou bytost.

Konečně přivedli její oběť. Pozorně si ji prohlédla. Byl to mladý muž, člověk. Jeho dlouhé tmavohnědé vlasy mu padaly na ramena a splývaly s potrhaným pláštěm, zřejmě kouzelnickým. Stál vzpřímeně a z jeho tmavohnědých očí sálala nenávist a zlost. Kirai se dotkla jeho tváře a on ucuknul. Přejel ji pohledem a přemýšlel, jaké s ním má úmysly. Přivedli kouzelníka ke kovové konstrukci, kam jej přivázali, a opustili kamennou buňku. Co mu pevná konstrukce dovolila, otočil hlavou a spatřil nad sebou zvláštní zařízení. Jeho znepokojivé myšlenky přerušil hlas sukuby.

"To je přístroj, který z tebe bude získávat energii, až tě budu mučit. A podle hodnot jsi opravdu dobrý generátor temné energie, docela by mě zajímalo, co jsi provedl."

"Jsem Leonard z Opaquie a musíte mě okamžitě pustit."

"Není v tom nic osobního, ale obávám se, že u nás budete muset nějakou dobu zůstat. Alespoň dokud nás smrt nerozdělí."

Kirai se zasmála zvonivým smíchem a vytáhla kožený bičík. Občas jí zarážela až neskutečná arogance a troufalost jejích obětí, které se dovolávaly spravedlnosti, ač čísla na cifernících ukazovala, že kdyby se dostali do rukou pozemské spravedlnosti, dopadly by podobně, často i hůř. Napřáhla se a jedním švihnutím sejmula mágův plášť. Jeho tvář zesinala a s hrůzou v očích se podíval na Kirai. Slyšel, jak tekutina v přístroji nad ním začíná bublat a stroj si spokojeně odfukuje. Kdyby se jen mohl chvíli soustředit, aby překonal tu ohromnou magickou bariéru, která mu zabraňovala kouzlit.

..

Proud jeho myšlenek přerušilo prásknutí biče, který se mu zahryznul do hrudníku jako rozpálený drát. Zavyl bolestí a stroj začal ještě zběsileji bublat, ručičky ciferníků se točily jako splašené. Při další ráně omdlel. Kirai prohlédla ciferníky. Hodnoty energie ukazovaly, že musí s prací přestat, aby nedošlo ke zhroucení sítě. Šla se tedy opláchnout do lázní. Ponořila se do bazénu a nechala vodu odplavit pot a krev z jejího těla. Vzala mýdlo a vydrhla si ocas i křídla, až zase vypadala a voněla až nebezpečně krásně. Položila se na hladinu a jemnými pohyby křídel se udržovala ve vodorovné poloze. Pozorovala dovádění netopýrů u stropu a naslouchala rozpustilému smíchu odněkud zdáli. Rozhodla se, že to bude ideální místo pro odpočinek, zavítá do míst světlé energie a nechá odplout únavu v něčí náruči.

S každým přibývajícím krokem stěny přecházely z červené víc do žluta a smích sílil. Spatřila hlouček sukub u nějaké neznámé bytosti. Jakmile Kirai spatřily, ustoupily do pozadí. Kirai byla totiž sukuba nejvyššího řádu, mohla si vybírat, kde zrovna a jestli vůbec bude pracovat a směla si vybrat, kdo s ní bude trávit svůj čas. Pohlédla na vysokého elfa. Zamyslela se a nemohla si vzpomenout, kdy naposledy se v jejich komplexu vyskytnul nějaký z elfů. Neměli totiž sklony páchat nějaké zlo, které by stálo za pozornost, a téměř nepodléhali vábení kteréhokoliv z démonů. Dalo by se dokonce říci, že měli jakýsi vrozený odpor ke všemu démonickému. Tenhle byl však jiný. Pohlédl Kirai do očí a natáhnul k ní ruku. Kirai ji uchopila a zatáhla těžký tmavomodrý závěs. Po chvilce se nad nimi začaly otáčet ručičky ciferníků a průhlednými trubkami začaly probublávat bublinky nazlátlého plynu.

Vrátila se k Leonardovi uvolněná a spokojená. Stále spal, nicméně z něj ještě stoupala energie, kterou thaumické pole strhávalo do kouzelné tekutiny, která vytrvale pobublávala. Nehtem přejela přes jeho šrámy a sledovala jej, jak se budí. Jakmile otevřel oči, trhnul sebou a snažil se uniknout, zapomněl na okovy, které jej držely v pevném sevření. Kirai uvolnila z jeho mysli ještě velké množství energie, než zase omdlel. Chvíli ho pozorovala, jak bezbranně visel na konstrukci, a najednou jí ho bylo líto. Uvolnila pouta a přenesla jej do protimagické klece, jako kdyby nic nevážil. Položila jeho bezvládné tělo na lůžko, upravila jeho slepené vlasy a otřela tvář od prachu, slz a krve.

Pokynula rukou a z šera připlul talíř s jídlem. Probudila Leonarda jednoduchým kouzlem. Instinktivně se snažil uprchnout, ona jej však nepatrným pohybem srazila zpět na lůžko. Promluvila na něj jemným hlasem, což ho zaskočilo.

"Čas na svačinu, pane z Opaquie. Doufám, že vám nebude vadit včerejší ovoce."

Ležel a nic nechápal, nechal se krmit kolečky banánu a měsíčky pomeranče. Celé mu to připadalo jako zvláštní sen, z kterého se musí probudit. Věděl o existenci démonů a o lidských legendách, které vyprávěly o bájném pekle, byl však rozumně uvažující a nikdy po sobě nenechal ukřivděné a zhrzené nepřátele, kteří by jej mohli ohrozit. Přemýšlení a jídlo jej natolik vyčerpaly, že zase omdlel. Když se probudil, zjistil, že je znovu připoután a stojí před ním Kirai. Zrovna se chystala vygenerovat další dávku energie, když jí jakási neznámá síla zadržela ruku.

Přistoupila k němu a vytáhla svou zdobenou dýku. Dvěma prsty upravila jeho dlouhé vlasy a začala mu na hrudi ostřím tvořit obrázek srdce. Ani nevěděla, proč ji napadlo kreslit zrovna tenhle pozemský symbol, který zde byl každému k smíchu. Ozdobným písmem do něj vepsala ještě své jméno. S noži zacházet opravdu uměla. Z linií tekla krev a ona ji prstem roztírala po jeho těle, nic nedbala na jeho bolestné sykání. Pravda, byl připraven na mnohem větší bolest, a když mu sukuba přejela krvavým prstem po rtech, pocítil k ní dokonce i vděk. Jediným pohybem vypnula přístroj, jehož kontrolka začala blikat a vysílat pokyny k uzavření ventilů, a uvolnila Leonardova pouta.

Jako ve snách se nechal vést klikatými chodbami až k místu, kam nikdo kromě Kirai nesměl. Užasl, když viděl pokoj osvětlený jen magickou lampou plný malých bezvýznamných drobností, které dohromady tvořily kouzelnou atmosféru místnosti. Přibližně metr nad zemí visela na silných řetězech velká postel, v kovových okách byly vpletené sušené květy. Vedle postele se od země až ke stropu vinula zvláštním způsobem pokroucená knihovna naplněná nejrůznějšími knihami. Ve výšce jeho očí seděl mezi knihami malý plyšový medvídek, který jej s medvědím úsměvem zdravil. Jeho pohled se zastavil na sbírce starých hrnečků, některým z nich chybělo třeba ouško, jiné však byly zcela zachovalé a v mnoha z nich se ukrývaly různé poklady, které Kirai našla při svých výletech na zem.

Pocítil, že se mu pomalu vrací síly a podařilo se mu dokonce zažehnout v rukou malý plamen. Kirai jej však v momentě zmrazila a uchopila jeho rozpálené ruce do svých dlaní. Políbila jeho rty, z kterých ještě pořád sladce voněla jeho krev a ponořila se s ním do malého bazénku, jakých bylo v jeskyních bezpočet. Smývala z něj krev a špínu, až mu na těle zůstalo jen několik šrámů a ten naivní symbol vytvořený ostřím její památeční dýky. Světlo magické lampy zesláblo a nikde poblíž nebyl generátor, který by zachytával zvláštní energii vířící pokojem.

Ruku v ruce vystoupali po točitých schodech, až je přivítaly sluneční paprsky. Rozloučili se letmým polibkem a Kirai sledovala, jak se jeho postava v dálce zmenšuje. Propadla myšlenkám marnosti a melancholii a zavřela oči. Zatřásla hlavou. Sukuby tohle přece nedělají. Z omylu ji vyvedl až hřejivý dotyk ruky, která jí zvedla ze země a zvala na cestu...