Inachis, část 2 - Oheň a Stříbrný Měsíc

Voilà další povídání o Inachisovi. Navazuje na předchozí díl jménem Na počátku byli motýli.

Po příletu k městu – můj orlolev se bál zaletět dovnitř – jsem se rozhlédl a spatřil jsem mocné městské hradby. Nějaká žena na mě cosi volala, ale nerozuměl jsem jí. Potom jsem si vzpomněl na Leenir a na to, co mě učila, a zaposlouchal jsem se do melodie hlasu té ženy.

Byla to trochu rozladěná čarodějka. Pro nějaký svůj pokus potřebovala jakési tajemné krystaly. Nabízela mi za ně docela slušný obnos peněz, tak jsem souhlasil. Popsala mi, jak vypadají, kde by mohly být, a dala mi na ně kožený vak.

Věděl jsem z knihy, že město bylo zničeno, ale netušil jsem, že mě pohled na ruiny tak rozesmutní. Kolem se potulovaly bezduché bytosti, nemohl jsem vycítit jejich jedinou myšlenku. Přestal jsem se na ně soustředit a zapátral jsem po modrém světle, o kterém mi čarodějka vyprávěla. Zdálo se mi, že pod starým stromem se cosi modrá, a tak jsem k němu zamířil. Najednou se mi zamotala hlava, upadl jsem a začalo mi být špatně. No jistě, ty krystaly musí vyzařovat velké množství magie, s jakým jsem se ještě nesetkal. Sedl jsem si na zem a začal zpívat. Nevolnost mě pomalu opouštěla. Odhrabal jsem trochu hlíny a spatřil ony tajemné krystaly. Nebylo na nich nic zvláštního, rychle jsem je nabral do vaku a spěchal k čarodějce.

"Vedl sis dobře. Zde je slíbená odměna."

A s těmito slovy mi podávala cinkající váček. Okouzleně jsem na ni hleděl. Takhle nějak mohla vypadat moje matka. Asi na mně něco poznala, a tak jsme se dali do řeči. Ani jsem nevěděl, že ovládám jazyk Sin'Dorei... Říkala, že se zabývá magií, a když jí přinesu ještě nějaké krystaly, něco mě naučí. S mírným zaváháním jsem souhlasil a vydal jsem se opět do ruin starého města. Bytosti na mě nepříjemně zíraly, ale jestli si něco myslely? To nevím. Každopádně na to nevypadaly. I to nejtupější zvíře v darnasských lesích mělo více myšlenek...

Čarodějka splnila svůj slib. Zálibně se zahleděla do koženého vaku a začala vyprávět, kterak mohu pracovat s magickou energií, aniž by mi ublížila. Potom mě zavedla na palouk, kde byly zapíchány ohořelé kůly.

"Když se budeš soustředit a dělat přesně to, co jsem ti řekla, vyvoláš ohnivou kouli a trefíš jeden z těch kůlů. Ale jestli to popleteš, spálíš si ruce a to moc nepěkně."

Trochu jsem se bál, ruce se mi klepaly, nicméně žhavá koule se mezi nimi po chvilce objevila. Začala pálit a ani nevím, jakým instinktivním pohybem jsem ji mrštil před sebe. Do kůlu jsem se sice netrefil, ale moje ruce zůstaly nepoškozené. Čarodějka se na mě přátelsky usmála a dokonce mi nabídla, že u ní mohu nějakou dobu zůstat a být jejím žákem. Pomalu se mi magie začínala líbit...