Katie, část 1 - Dlouhou a šťastnou smrt!

Ač to je k neuvěření, i já jsem chvilku hrála za nemrtvou. Nicméně je to mnohem větší zábava psát než hrát, nemrtváci mě nikdy zvlášť nebrali.

Tak takhle to tedy je. Takhle to vypadá po smrti. Vznášela se nad krajinou, která zářila nepřirozenými barvami, jakoby snad nebyla opravdová. Když se chtěla dotknout listů stromu, větévka před její rukou uhnula a najednou se ocitla v naprosto neznámém světě. Kolem kroužily hvězdy, snad jiné světy, snad jenom její fantazie, kdo ví... V dálce spatřila statný strom. Byl to dub, který otec zasadil při jejím narození hned vedle svého dubu v Lese Věčných Písní. Zastesklo se jí po něm a ve vteřině se k němu přenesla. Usadila se na nejsilnější větev a pozorovala ten zvláštní svět, který neznala. Hvězdy se točily čím dál rychleji, pohybovaly se nepříjemně rychle. Udělalo se jí špatně, tak raději zavřela oči.

Když je znovu otevřela, nic neviděla. Chvíli šátrala rukou kolem sebe a nenahmatala nic jiného než vlhký hladký kámen. Vzduch byl nepříjemně zatuchlý a slyšela jenom kapky vody dopadající na podlahu. Její oči přivykly přítmí a rozhlížela se kolem. Raději by nemyslela na to, kde se nachází a proč není mrtvá. Poslední věc, na kterou si vzpomínala, byla její smrt. Meč vedený jistou rukou jejího milovaného projel jejím srdcem a navždy jej zastavil. Instinktivně si sáhla na hruď. Na místě, do kterého se zbraň zabodla, byla jenom tenká linka a její srdce? Netlouklo. Cítila podivnou prázdnotu a pomalu jí napadaly nejrůznější věci. Jestliže má být po smrti a stále žije, její srdce netluče, potom to znamená... Ano, slyšela o nemrtvých, ale podle toho, co slyšela, by tedy měla být bezduchou loutkou a poslouchat nějakého pána. Pán se však nedostavoval a svobodná vůle nebo alespoň její iluze přetrvávala dál. Temná a vlhká místnost ji skličovala. Na vratkých nohou se pomalu vyškrábala ven. Prudké sluneční světlo jí na okamžik oslnilo, rychle si na něj však přivykla.

Pohlédla na ruce. Dvě. Bílé a krásné. Dvě nohy. I zbytek těla vypadal normálně. Jediné, co ji znepokojovalo, byla nepřirozeně bílá barva. Přičichla k vlasům a cítila les. Jizva na hrudi měla zvláštní tmavozlatou barvu a zdálo se jí, že podél jejích okrajů je něco napsáno. Písmena však byla příliš drobná na to, aby je dokázala přečíst. Z pozorování ji vytrhnul zvuk projíždějícího povozu. Došlo jí, že je nahá a měla by sehnat nějaké oblečení, aby nebudila příliš pozornost. Schovala se za strom a čekala. Za okamžik povoz projížděl jen kousek od jejího úkrytu. Neslyšně se dostala na vůz. Věděla, že povoz veze zásilku luxusního oblečení. Něco, co se tvářilo jako paměť, vedlo její ruku. Otevřela truhlici a vytáhla nějaké oblečení. Neměla čas zkoumat obsah, nabrala, co unesla a rychle vůz opustila.

Když zmizel za obzorem, začala prohlížet svou kořist. Jedny z šatů, které ukradla, byly nádherné.

Jednoduché a elegantní, vyzařovaly zvláštní sílu. Zkusila si je a dokonale jí padly. Stejně tak i ostatní kusy oblečení, jako by byly stvořené pro ní. Ze složeného plátna vypadnul do trávy tmavomodrý batoh. Otevřela jej a do nosu jí udeřila sladká vůně borůvkového koláče. Prohledala batoh důkladněji. Našla ještě ošoupanou knihu s nápisem Cvičení mysli mágovy, zrcátko, tmavomodré rukavice, několik sušených bylin, svíčku a dopis. Zvědavě jej otevřela a přečetla vzkaz napsaný úhledným písmem.

"Milá Katie! Chceš-li vědět víc, přijď dnes o půlnoci ke svému stromu. Lunielus Galeis."

Má opravdu vlastní vůli, anebo jí záhadný Lunielus ovládá? Snažila se uklidnit tím, že kdyby vlastní vůli neměla, nemohla by přemýšlet, její mysl však tento argument neuklidňoval. Přičichla k sušeným bylinám. Jejich vůně jí něco připomínala. Nadechla se jí a zavřela oči. Cítila, jak jejím tělem prostupuje klid a uvolnění. Lehla si do trávy a pozorovala stébla rostlin, s kterými si hrál čerstvý vánek jejího milovaného lesa...

Lunielus Galeis... Obracela kus papíru v rukou a přemýšlela, kdo je onen záhadný Lunielis. Měsíční svit osvětloval les, který se probouzel do nočního života. Z dálky k ní doléhal cvrkot cikád. Seděla pod svým stromem a čekala. Krátila si čas počítáním lesních zvuků, snažila se odhadnout, která všechna zvířata se probouzí. Zaslechla jemné našlapování a občasné podupávání velké kočky. Zvláštní zvíře, pomyslela si. Našlapuje tak lehce, ale přesto občas zadupe, aby zjistila, kde se nachází její kořist, kterou probrala ze spánku.

Z myšlenek jí vytrhly opatrné kroky. Člověk, odhadla podle intenzity praskání větviček a rychlosti kroků. Zastavil se u stromu a rozhlédl se. Ještě ji nespatřil, protože seděla za kmenem, zády přitisknutá ke stromu. Zvedla se a přistoupila k němu. Pozdrav. Potřesení rukou. Několik lehkých konverzačních vět. Otazník v jejích očích.

"Proč? Byla jsi krásně mrtvá. Tak půvabně jsi tam ležela a bylo mi líto nechat takovou krásu shnít v lese. Chtěl bych tě učit magii. Ten proces, kterým jsi prošla, dává živým bytostem magickou sílu. Můžeš jíst, můžeš pít, můžeš dýchat i milovat, ale nic z toho nepotřebuješ. Jediná věc, kterou potřebuješ, je přítomnost energie ze země, které tu vždy bylo dostatek. Chceš se naučit, jak pracovat se svou energií?"

Po tváři jí přeběhl lehce zmatený úsměv. Její mysl chvíli vstřebávala právě vyřčená slova a uvědomovala si jejich význam. Lehké přikývnutí. Cítila dotyk teplé ruky, která ji vedla na rozlehlou louku. Vše, co bylo teplejší než okolní vzduch, jí připadalo hřejivé. Usedli spolu na louku a čekali na příchod další kouzelnické učednice.