Komentář, na který odpovídáte

20. 11. 2013 - 08:27

schyzofrenyk: Za neúspěchem může být nějaká příčina na tvé straně. Zvládneš vždycky odhalit sama, jaká?

Někdy může být pro tvé blízké vědět, jak moc jsi o úspěch stála a co jsi pro něj udělala. Když se budeš chtít dělit jenom o úspěchy, budeš sdílet jenom část toho, kdo jsi. Chápu, že neřekneš každému všechno na potkání, ale pro mě je zvláštní představa, že by ke mně měl někdo cítit netriviální náklonnost a zároveň nechtěl, abych ho poznal.

V článku i komentářích je dost kategorických tvrzení a nadsázky – „vždy všechno vyžvanit”, „neustálé vysvětlování“. Možná by bylo účelnější mluvit jasněji, jasněji vysvětlit, čím se řídí, kdy už řekneš ne.

Co ti rozhodně nechci brát, je základní myšlenka, kterou v článku vidím. Nechceš být ke sdílnosti nucena, „nechci říct“ by mělo být respektováno. Tím jsem se vždycky řídil.

S čím ovšem zásadně nesouhlasím, je implicitně vznesené tvrzení, že k náklonnosti nepatří nějaká míra informací. Bez informací nejde budovat žádný vztah, ať už přátelský, partnerský, profesní. Zůstane u té náklonnosti, která je individuální, jednostranná. Proto je ve vztahu potřeba komunikace a když ta pokulhává, vztah to ničí. Snažím se tě tedy přesvědčit, abys „nechci říct“ neříkala zbytečně.

Přijde mi, že svůj stres od nějaké úrovně sama přiživuješ natolik, že tě ovládne a paralyzuje. Potřebuješ se ujišťovat, že jsi nad věcí, že ti všechno jde. Když to pak tak není, zpanikaříš. Rozložit člověku sebedůvěru není nic tak těžkého, zvlášť když o něm víš první poslední, jako víš o sobě. Pamatuj si, že navenek vždycky působíš mnohem lépe, než jak se můžeš cítit uvnitř. Panika jde ovládat a u zkoušky, při informování rodiny o rozchodu s přítelem nebo při přijímání nepříjemné zpětné vazby na vlastní chování, … nikde nejde o život. Můžeš se v klidu zastavit, nadechnout, vydechnout, usmát se a pokračovat. Ovládání stresu a paniky se musíš naučit a opravdu je chtít ovládnout, ne se do nich zavrtat a pustit k sobě každou sebeponižující (ano, sem se to slovo hodí) poznámku, která tě napadne. Přitom sebeponižující může být v takové situaci i snaha přesvědčit se, jak jsi dokonalá a že všechno máš pod kontrolou. Vzpomeň si, že ty pocity jde ovládat, a ono to půjde. Ze začátku si u toho můžeš představovat, že stojíš někde mimo svoje tělo a cokoliv nepříjemného schytá jenom ono, ne přímo ty; že jenom ovládáš loutku.

Připusť si, že dokonalá opravdu nejsi. Nemyslím racionální připuštění, které u tebe vidím, ale vezmi takový postoj doopravdy za svůj, potřebuješ se s tím smířit pocitově. Až uvidím, že si ze svého neúspěchu dovedeš udělat legraci a není v tom ani trocha zatrpklosti, lítosti nebo studu, spadne mi velký kámen ze srdce.