Leonessa, část 10 - Happy, happy, happy end

Dneska jsem dokončila poslední díl povídání o Leonesse. Tato milá kněžka se tady dlouho neobjeví, alespoň ne jako hlavní postava, tak si to náležitě užijte. Make love, make warcraft, a kdyby si na to snad někdo stěžoval, tak víte jak. Fireball!

Noc byla studená. Oba elfové si šli po nějaké době lehnout, ale nespalo se jim nejlépe. Leonessa po chvíli vzala starou deku a svůj malý batoh a vyklouzla do bezmračné noci. Opřela se zády o skálu a sledovala hvězdy. Tolik světů... Ani nevěděla, jestli se chce domů. Přemýšlela, jaké to bude, až se vrátí. Přestěhuje se do domu, kde vyrůstala, a pak co? Bude trávit věčnost ošetřováním zraněných a doufat, že jí osud občas přihraje do cesty nešťastníka s nějakou zajímavou chorobou? A jakmile odloží skalpel, půjde do Arcanie, kde jí kouzelné byliny odnesou kamsi do neznáma?

Zamračila se. Ta představa se jí nelíbila a naplňovala jí úzkostí. Schovala ruce do kapes a otřásla se zimou. Zašeptala tiše zahřívací kouzlo a pohnula rukou, aby jej dokončila, když její prsty narazily na malý balíček. Vytáhla obálku ze zažloutlého papíru a otočila ji. A vtom si vzpomněla na několik bobulí salpi, které si před časem schovala na horší časy. Rozlepila obálku a vysypala na dlaň osm seschlých plodů.

"Podivná noc," ozvalo se nad ní. Vzhlédla a usmála se na kouzelníka. Přisedl a políbil ji.

"Můžeme to vylepšit," odpověděla a ukázala mu svůj poklad. Přičichl a zasmál se.

"Salpi? Tady?"

"Měla jsem je v kapse a zapomněla na ně. Dáš si se mnou?"

"Moc rád," usmál se na ni a vzal si z její bílé dlaně čtyři drobné bobule.

Chvíli jen tak koukali do prázdna a usmívali se na hvězdnatou oblohu. Bledá světélka se rozzářila a začala vířit po nebi. Inachis se zadíval na Leonessu a dotkl se dvěma prsty její tváře. Rozzářil se.

"Všimla sis, že z kůže ti vyrůstají černočervené růže a vplétají se ti do vlasů? Proto jsi krásná jako letní noc," zašeptal a vzal do ruky pramen jejích vlasů. Obtáčel jej kolem prstů a hladil s ním elfku po tváři.

"Víš," protáhla se a objala ho, "jsi úžasný kouzelník. A ve všem, co děláš, je aspoň homeopatické množství lásky. A proto se od tebe nedokážu držet dál."

"Co je to homeopatické?"

"Nemám nejmenší tušení. Ta slova... Asi se to vyvinulo v téhle poušti. Slova mají vlastní život!" otočila se na něj a doširoka otevřela oči.

"To mají. Sleduj tohle," načmáral do písku několik písmen a vzal ji za ruku, "když se na něj budeš dívat dost dlouho, zjistí to a ztratí význam.

Přestěhuje se jinam."

Sledovali písmena ozářená slabým světlem hvězd a drželi se za ruce. Leonessa cítila jemné mravenčení v konečcích prstů. Slabě se opřela o elfa, který pod její vahou ulehl na deku. Hladila jej konečky prstů po tváři, sjela na krk a okouzleně sledovala, jak se její ruka vpíjí do elfova těla. Tiše se zasmála a políbila ho. Bylo to, jako kdyby spolu jejich těla mluvila tajnou řečí. Výboje energie přeskakovaly mezi jejich rty a v kterýkoliv okamžik byly jejich pohyby dokonale sladěnou symfonií prapočátků světa.

"Já... Nemůžu mluvit. Ta slova... Ta slova kradou čas," přerývavě šeptal kouzelník.

"Nemluv. Mít čas je lepší než mluvit," odpověděla a přitáhla ho zpátky k sobě.

Dál hráli vesmírnou symfonii a síla bobulí salpi jim obracela stránky. A za chvíli se milovali pod hvězdnou oblohou a s nimi se miloval celý svět, všechny bytosti, co dávno zemřely, i ty, které se ještě nenarodily.

Potom jen tak leželi na staré dece a užívali si jeden druhého.

"Přistávám," špitla elfka a otevřela oči.

"Přistaň sem," stiskl ji elf a přičichl k jejím vlasům.

A jak tak přistávali z nebeských výšin, černý obzor se začal pomalu rozpouštět v bdělosti. Inachis najednou ztuhl a vzal Leonessu za rameno. Zaposlouchali se a ve zvucích mizející noci rozeznali znepokojivé zvonění tasených zbraní. Rychle a potichu se oblékli a opatrně se plížili k táboru. Ve slabém světle viděli, jak se táborem pohybují podivné siluety. Siluety démonů. Léčitelka tázavě pohlédla na Inachise. Kouzelník pokrčil rameny a potichu se přikrčil. Tiskli se ke skále a sotva dýchali. Občas opatrně vyhlédli, ale pohled na obsazený tábor byl pořád stejně bezútěšný. Sledovali, jak démoni pálí věci jejich společníků a prohlížejí si jejich zbraně, když vtom za sebou zaslechli šelest. Trhli sebou a pomalu se otočili.

"So si myslite, še dělate?" zasyčel tichý hlas.

"Ronwe?" zašeptala Leonessa.

Démonka je beze slova protáhla kolem skal až do malé skryté jeskyně. Chvíli stáli tiše bez hnutí a Leonessa přemýšlela, jestli měli štěstí nebo smůlu. Jejich oči si postupně přivykaly a u stěny jeskyně se začala rýsovat štíhlá vysoká postava.

"Děkuji, Ronwe," promluvila tajemná příjemným hlasem. Leonessa přemítala, odkud ten hlas zná.

"Měli jste štěstí, že se mi o vás Ronwe zmínila a že jsem našla trhlinu v prostoru," pokračoval hlas.

"Děkujeme," odpověděla Leonessa a nadechla se, ale záhadná dáma ji přerušila.

"Je to tady plné démonů, jinak než portálem se odsud nedostaneme. Ale je nás hodně, takže nevím, kde skončíme."

"Mithia," hlesla Leonessa.

"Už jsem myslela, že mě nepoznáš," usmála se černokněžnice na svou bývalou nadřízenou.

"Ty a Ronwe..."

"Ano, našla jsem ji ve sféře démonů, a protože byla oslabená, připoutala jsem ji k sobě a teď pro mě pracuje," vysvětlila rychle Mithia, "ale teď už opravdu musíme jít."

Mithia začala odříkávat tiché zaklínadlo a tmavou jeskyni zalilo fialové světlo. Před elfkou se otevřela černočerná tlama ohraničená pulzujícími fialovými linkami. Vzala Leonessu za ruku a bez okolků ji vtáhla dovnitř, Ronwe s Inachisem je následovali. Vstoupili do prázdna a míjeli příšery z hlubin, které po nich natahovaly pařáty a sápaly se po jejich kotnících.

Smály se a nořily se zpět do temnoty, odkud se drápaly další. Jejich potrhaná křídla se otřásala hysterickým smíchem, navzájem se trhaly na kusy a propichovaly se otlučenými rohy. Leonessa se na okamžik zastavila, ale černokněžnice jí nenechala prohlížet děsy hlubin, táhla ji dál a občas zkontrolovala, jestli ji následuje její sukuba s kouzelníkem.

Konečně je portál vypustil. Vešli do temné vlhké chodby. Inachis rozsvítil malé studené světlo v dlani a rozhlédl se kolem. Voda skapávala z krápníků na kluzkou zem. Chodba byla slepá. Vydali se tedy jediným možným směrem. Vlhkosti pomalu ubývalo a občas zaslechli i slabé zapískání netopýrů. Prošli kolem vápencového jezírka a vyrušili několik čolků. Zvířata zmizela pod hladinou a sledovala vetřelce, dokud nezmizeli za zatáčkou. Po několika krocích Ronwe znepokojeně zasyčela a z ochozu pod stropem seskočila druhá sukuba.

"So to tu máme? Mazlíček Rrronwe se svými pány?" zapředla a mrskla ocasem.

"Dovedl nas sem porrtál, Zani. Jen prrocházíme," odpověděla Ronwe a postavila se k ní čelem.

"To si jenom mysliš. Půjdeme k Darrriovi," odsekla a práskla bičem. Výhružný zvuk se několikrát odrazil od kamenných stěn a nikdo se neodvážil odporovat. Následovali sukubu Zani spletí chodeb až do prostorného sálu plného obsidiánových soch.

Draci, tygři, démoni, elfové... Všichni ti a ještě mnoho dalších byli zvěčněni v černém kameni. U zadní stěny mezi dvěma sochami draků šlehajících plameny seděl démon. Zamyšleně se škrábal na křídle. Jeho rohy byly zdobené drobnými rytinami a stříbrem. Tmavorudé oči démona slabě zářily. Pohladil si pečlivě pěstěnou bradku a otočil se k příchozím.

"So přřinášíš, Zani?" otázal se sukuby.

"Ve vychotních jeskyních sem našla vetřřřelce," odpověděla a sklonila hlavu.

"A so sou zač?"

"Nevím, Darrrie. Nechtěla sem je vyslychat, než je uvidiš."

"Dobrrrá tedy. Ty, čerrrnokněšnice s mazlíčkem, prroč jste přřřišli a so ste zač?" přistoupil k elfce a propaloval ji pohledem.

"Prosím o odpuštění, ale byli jsme sem dovedeni portálem. Jsem Mithia, toto je Ronwe a ti dva jsou Leonessa a Inachis. Doufala jsem, že se budeme moci dostat do Stříbrného Měsíce," odpověděla a krátce pohlédla démonovi do očí. Usmál se a odhalil bílé špičáky.

"Jméno mé je Darrius. Budete mymi chosty. Ale pokud chcete do tocho vašecho města, nebude to zadarrrmo."

"Co nás to bude stát?" promluvila Mithia.

"Od tebe nis nepotřřřebuju. To tady s druchou elfkou bych rrrád prromluvil," otočil se k Leonesse. Léčitelka sebou překvapeně trhla a rozpačitě se usmála.

Darius jí propaloval pohledem. Od zaprášených kotníků po zacuchané vlasy. Démonův pohled na dlouhou chvíli ulpěl na její pravé kapse, v které neklidně žmoulala zbytky zažloutlé obálky, a pak se jí zadíval do očí. Neucukla. Oplácela mu pohled se stejnou intenzitou, i když její nohy byly z rosolu.

"Budu chtit dvojčata, so jsi dnes počala," oznámil jí po chvíli. Elfka sebou trhla, stejně jako Inachis, který doposud zkoumal rozložení soch v místnosti a vymýšlel bojovou strategii.

"Co?" vyhrkla překvapeně.

"Porrrtál trrochu urrychluje čas. A grrratuluji," usmál se Darius a znovu se jí zadíval do očí.

"Promiňte, ale svoje děti vám nedám. Není něco jiného, čím bychom vám mohli zaplatit?" zeptala se léčitelka a instinktivně si zakryla břicho. Darius si toho všiml a usmál se.

"Možná. Musim se porradit. Zatim si udělejte pochodlí," odpověděl a vzdálil se.

Dvě sukuby a tři elfové osaměli mezi obsidiánovými sochami. Ronwe propalovala Zani nenávistným pohledem. Ta se jenom povýšeně šklebila a pohrávala si s bičem. Mithia se snažila relaxovat a soustředit se na cokoliv, co by mohlo přijít. Leonessa usedla na ocas největšího z draků a snažila se vstřebat události uplynulých okamžiků. Inachis se zády opřel o černou dračí nohu a usmál se na zamyšlenou léčitelku.

Konečně se po několika mučivě dlouhých okamžicích sálem rozezněla ozvěna Dariových kroků. Démon prošel mezi několika tygry a podíval se na Leonessu.

"Leonesso, má drrachá, potřřebuji s tebou mluvit," kývl na ni a nabídl jí rámě. Vstala a připojila se k němu. Prošli okolo tří draků a kruhu elfích druidů a zmizeli v malé místnosti. Darius se usadil do jednoho ze dvou křesel a vyzval Leonessu, aby se k němu připojila. Otevřel lahev vína, nalil jej do dvou sklenic a jednu podal elfce.

"Viš," začal, "chci, abyste věděli, ten Temný porrrtál na vašem světě, to je politika, s kterrrou já a moji nemaji nis spolešnécho. Někto někomu slibí mos, když obsadí nějáky svět... No, neni to jednoduché."

"Rozumím," odpověděla a tázavě se na něj zadívala.

"Takže když někto vám dá nabídku pomosi démonům, tak to neznamena, že vaš svět nějak utrrrpí," pokračoval a upíjel ze sklenice víno, které bylo stejně rudé jako jeho oči.

"To zní logicky," napila se Leonessa a zadívala se na jeho tvář. I když neviděla mnoho démonů, viděla v Dariově tváři ušlechtilé rysy, díky kterým byl mezi démony považován za idol krásy.

"Sítím, že maš dobrrré zkušenosti s jednou rrrostlinou, kterrrá umožňuje sestovat mezi světy. Myslim, že jí řříkate salpi," znovu se napil a zkoumal její tvář.

"Salpi způsobuje změněné stavy vědomí, nejsem si jistá, o jakém cestování je řeč," odpověděla a zamyslela se.

"Když změní vědomí, může se sestovat. Nechmotně. Neviděná. Ale salpi nefunguje na démoniský mozek. Potřřeboval bych špiona se svobodnou vulí, aby prrro mě sestoval a získaval informase. A může to pomost i vašemu světu," vysvětloval a usmíval se.

"Dobře. Takže říkáte, že nás dostanete do našeho světa a za to já si občas vezmu salpi, budu cestovat za vašimi nepřáteli a získávat informace. A přitom ani nevíte, jestli to zvládnu," podezíravě se na něj zadívala.

"Neřříkám, ale chapeš sprrávně. Prrro mě sou otrrrosi teď bezsenní, potřřebuju někocho se svobodnou vůlí a velkou inteligensí. A zkušenostmi. A udělat si občas přřátele je taky dobrrré. Viš, vědomí všech živych bytostí se chová někty jako síť, po kterrré můžeš putovat. Není to vůbes nebezpečné, prrrotože ty tam pořřád si, jen se salpi otevřřeš oči."

"Dobrá tedy, pokusím se o to. Ale nevím, jestli se mi to povede," rozhodla se Leonessa a zadívala se na démona.

"Sem potěšen. Pošlu zprrávu," usmál se, vstal a podal jí ruku.

Pokynul Zani, která hlídala ostatní, a vydali se znovu spletí chodeb kamsi do neznáma. Občas minuli některého z démonů, který se jen poklonil a sklopil zrak, ale nikdo na ně nepromluvil. Došli až do malé kulaté místnosti, kde kromě hodinového stroje na zdi a fialového kruhu na zemi nebylo nic. Zani je zavedla za hranici kruhu a Darius pohnul několika koly stroje. Zatáhl za páku a celou místnost zalilo zelenkavé světlo. Usmál se na čtveřici a mrknul na léčitelku, která mu úsměv opětovala. Prošli znovu portálem. Nebylo to o nic méně děsivé, ale tentokrát nebyli překvapení. Alespoň na začátku. O to překvapenější byli, když se ocitli v domě elfky, která po vystoupení z portálu zakopla o svůj starý prádelník.

Mithia vystoupila z portálu bez problémů a přejela trojici válející se po zemi vražedným pohledem. Byla vyčerpaná a ze všeho nejvíc toužila po horké koupeli, aby mohla zapomenout na strasti posledních dnů.

Když Ronwe a Mithia opustily dům, kouzelník se zvědavě rozhlédl po pokoji. Jeho pozornost upoutala velká postel s několika lehce zaprášenými polštáři a knihovna, která zakrývala téměř celou stěnu. Na poličce nad postelí stálo několik dřevěných sošek a pár svíček.

"O čem jste s Dariem mluvili?"

"Chtěl po mně nějakou práci," odpověděla a Inachis tázavě pozvedl obočí.

"Práci?"

"Něco jako špionáž," řekla a usmála se, když viděla, jak se kouzelníkovi ulevilo. Vzal ji kolem ramen a objal.

"Myslíš, že do tvé koupele bychom se vešli oba?" zašeptal.

"Určitě. I do postele. A možná i ke stolu," usmála se a políbila ho.

Otevřela okno a čerstvý vzduch rozvířil prach v pokoji. A na parapetu pod kouzelníkovýma rukama rozkvetla další ohnivá růže.