Vyhnanství Smaragdového ostrova

Včera a dneska jsem měla tvořivou náladu, tak jsem se rozhodla, že napíšu zase nějakou jednorázovou povídku. Tak doufám, že se vám můj psychologický kousek bude líbit a že vám zpříjemní den minimálně tak, jako zpříjemnilo jeho tvoření den mně.

Vyhnanství. Daniel to slovo s nechutí převaloval v ústech a nemohl se jej zbavit. Neustále mu viselo před očima jako šklebící se netopýr. Nad temně zeleným lesem se vznášely cáry mlhy a Danielovi se zdálo, že na něj výhružně vrčí. Potřásl hlavou a zahnal myšlenku na vrčící mlhu. Horko a vlhko mu zřejmě zkalilo smysly.

Slunce se opíralo do bílého písku a zapichovalo paprsky do očí vyhnance, kdykoliv se odvážil na zlatý kotouč pohlédnout. Ještě několik okamžiků upíral zoufalý pohled na obzor, za kterým mizela černá loď s šarlatovými plachtami, a potom se pomalu vydal k zlověstně vyhlížející džungli.

Stál na okraji lesa a váhal. Skryl se do stínu nízké skály porostlé namodralým lišejníkem a s obavami hleděl na pokroucené stromy, které k němu natahovaly větve, popraskané jako ruce starců. Nebo paže smrti, blesklo mu hlavou. Mezi tmavozelenými listy kapradin se leskly klobouky jasně zelených hub a po kmenech stromů se vinuly rostliny s rudými květy.

V kapse nahmatal malý kapesní nožík, který před několika dny ukradl na lodi. Stiskl jej v dlani a rozhlédl se po okolí. Za ním se rozkládala bílá nepřátelská pláž rozpálená slunečními paprsky a před sebou měl džungli plnou nebezpečných tajemství. Klesl na kolena a na bílý písek dopadly jeho horké slzy.

Jeho bohatství bylo pryč, stejně jako jeho postavení v královské radě. Drahé šaty, jediná vzpomínka na život, který zůstal daleko za mořem, byly již zaprášené a na několika místech potrhané. Ze zlaté výšivky na fialovém hedvábí zbyly jen nevzhledné zažloutlé obrazce a ze tří pozlacených knoflíků na levém rukávu zůstal jediný. Stačilo jediné slovo královny a jeho dokonalý svět se zhroutil jako domeček z karet.

Jazyk se mu lepil na patro a jeho žaludek se kroutil hlady. Zelených hub se neodvažoval dotknout a do hlubin pralesa se bál. Utrhl tedy alespoň několik listů kapradiny a zkusil je rozžvýkat. Lehce nahořklá chuť osvěžila Danielovo vyprahlé hrdlo a dodala mu odvahu, aby udělal pár kroků k pralesu.

Kapradí se před ním ochotně rozestoupilo a mladík se ocitl před dvěma stromy, jejichž kmeny byly omotané zvláštní rudokvětou rostlinou. Připadalo mu, že tvoří bránu do cizího světa. Odloupl z hnědé mokasíny zbytky rozšlápnuté zelené houby a prohrábl si hřívu svých pečlivě udržovaných vlasů.

Jeho zlaté prstýnky byly slepené potem a prachem. Znechuceně vytáhl ruku z vlasů a nedůvěřivě se zadíval na červené květy.

Černý střed byl posetý rudým pylem a vyrůstaly z něj krvavě rudé květy s černými tečkami. Daniela krása rostliny uchvátila natolik, že si ani nevšiml, že se mu rudý pyl pozvolna snáší na hedvábnou blůzu. Prošel stromovou bránou a opatrně zkoumal jednotlivé rostliny v zoufalé snaze najít něco alespoň trochu známého, co by se dalo jíst. Nic však nenacházel a palčivé slunce s každým okamžikem padalo k obzoru. Rozhodl se, že bude lepší vrátit se na pláž, když vtom za ním zapraskaly větvičky.

Pomalu se otočil a pohlédl do zlatě zářících očí velkého leoparda. Sledoval mladíka se zájmem, ale nezdálo se, že by v něm viděl potravu. Naklonil hlavu na stranu a vyčkával. Daniel byl mrtvý strachy, téměř nedýchal. Po několika mučivě dlouhých okamžicích se však rychle otočil a utíkal, co mu síly stačily, přímo do srdce pralesa. Běžel a drobné větvičky trhaly fialové hedvábí a šlehaly jeho rudé tváře. Daniel si však nic z toho neuvědomoval, slyšel jenom hučení krve v uších a zběsilý úprk svého srdce. Stále za sebou slyšel zlověstné vrčení a cítil v zádech horký dech krvelačné bestie.

Chtěl se ohlédnout, vtom však uklouzl na prohnilém kusu dřeva. Než si stačil cokoliv uvědomit, ležel na vodou nasáklém tmavozeleném mechu a do boku se mu zabodávala zlomená větev. Nadzvedl se a rozhlédl se kolem. Po leopardovi nebylo ani památky. Z mechu vyrůstaly jasně zelené houby, byly to zřejmě ty samé, které byly na okraji lesa. Kolem mechového pahorku rostly stromy, statné i menší. Jejich větve byly zkroucené, tentokrát to však nebyly vysušené ruce starců, ale paže bytostí z jiného světa, které ho před čímsi varovaly.

Mladík se snažil zorientovat, ale divoký úprk jej dočista zmátl. Netušil, kde je ani odkud přišel. Stmívalo se. A Daniel se bál. Bál se smrti hladem a žízní a děsil se divokých zvířat. Znal pověst Smaragdového ostrova, místa, kam od nepaměti směřovaly lodě se zloději, vrahy a vlastizrádci. Nikdo se z něj živý nevrátil, a pokud ano, zbyla z něj jen pomatená troska.

Roztřásl se a bezděčně se přitiskl ke kmenu jednoho ze stromů. Do lesa se vkrádala tma a z temných koutů se ozývaly hrůzostrašné zvuky. Temné vrčení střídalo syčení a chřestění. Tu a tam praskaly drobné větévky pod opatrnými kroky malých šelem. Rostliny začaly světélkovat a zalily mechový pahorek jemnou zelenkavou září. Daniel křečovitě svíral kapesní nožík a snažil se splynout se stromem.

deviantart.com

Větve se o sebe otíraly a skřípaly. Na Danielovu hlavu se sneslo několik suchých listů. Lekl se a přikrčil se v očekávání blízké smrti, která však stále nepřicházela. Odvážil se otevřít znovu oči. Světle zelené houby teď modravě světélkovaly. Užasle sledoval, jak se všechny rostliny rozsvěcí. Tmavorudé květy zářily jako dohasínající uhlíky v krbu. Jejich černé středy byly děsivě temné jako brány pekelné. Liány visící ze stromů zeleně pableskovaly. A celým pralesem se neslo tiché zlověstné hučení.

Z větve nad Danielem seskočil mladý leopard. Dopadl na všechny čtyři a rozhlédl se. Okamžitě našel mladíka ukrytého pod stromem a upřel na něj svůj zlatožlutý pohled. Lehce nakrčil čumák a odfrkl si. Odhalil zářivě bílé špičáky. Danielovi se honily hlavou ty nejtemnější myšlenky, ale končetiny mu vypověděly poslušnost a nemohl se ani hnout. Bez dechu sledoval, jak se leopard sklonil k modravě zářící houbě a začal ji okusovat. Ostrými zuby si hrál s měkkým kloboukem houby a nakonec spořádal i její nohu. A zmizel v lese. Daniel zahlédl jenom jeho skvrnitý ocas, který se mihnul mezi stromy.

Po nějaké době se odvážil opustit úkryt. Po kolenou se doplazil ke skupince pěti hub. Největší z nich mu mohla dosahovat ke kolenům. Na nic nečekal a během okamžiku spořádal tři z nich. Jejich chuť byla jemně štiplavá a nasládlá, Daniel ji však nevnímal. Byl vyhladovělý, a jakmile zjistil, že jsou houby jedlé, zapomněl na všechna ostatní nebezpečí. Složil nohy pod sebe a utrhl další houbu. Teď už si uvědomoval její zvláštní chuť a byla to pro něj v tom okamžiku ta největší pochoutka na světě. Cítil z ní dokonce i lehkou chuť moruší, která mu připomněla jeho oblíbené víno.

Když držel tenkou nožičku páté houby, už ležel na zádech na mechu a labužnicky okusoval její klobouk. Přestože ho tlačil žaludek, jeho mysl zachvátil pocit dětinské radosti, kterou dlouho nezažil. Složil si ruce pod hlavu a sledoval, jak se na jeho tělo snáší rudě žhnoucí pyl květin. Najednou ho zalilo takové štěstí, že vstal a radostně se rozeběhl po lese. V jeho doširoka otevřených očích se odrážel světélkující les a na jeho rtech hrál rozpustilý úsměv. Najednou však po něčem uklouzl a dopadl do vlhkého mechu. Otočil se, aby zjistil, proč upadl, a strnul.

Lidská lebka v jeho ruce byla stejně nazelenalá jako všechno kolem. Kolem něj se válelo ještě několik kostí, všechny byly vybělené časem a drobnými živočichy a slabě světélkovaly. Otřásl se a jeho srdce sevřela nevyslovitelná hrůza.

"Zemřešššš..." syčel les nenávistně a Daniel se rozplakal.

"Nechte mě," zavzlykal a odhodil lebku co nejdál od sebe.

"Zemřešššš, tvůj život je ssstejně nezajímavý jako ty..." pokračoval les.

"Není. Není!" rozkřikl se plačtivě.

"Marnosssst nad marnossst, marnossst nad marnossst..." opakoval les vyčítavě.

Daniel  se zmateně rozhlížel kolem sebe a nevěděl, co se děje. Ze zlatých knoflíků na jeho blůze začaly vyrůstat trnité výhonky, které se bolestivě zavrtávaly do jeho kůže. Na nic nečekal a blůzu ze sebe několika pohyby strhal. Na okamžik se mu ulevilo. Pak se po něm však začaly natahovat větve stromů. Přibližovaly se k němu s cizí ladností, tančily kolem něj jako exotické tanečnice, které v záhybech šatů skrývaly dýky a ampulky s jedem. Jediným pohybem ze sebe strhnul už tak poničené hedvábné kalhoty a hodil je po nejbližší větvi. S hrůzou sledoval, jak stromy cupují jeho drahé a krásné oblečení na malé kousíčky. Ležel na zemi jen ve spodním prádle a promáčených mokasínech z jemné kůže.

Když se stromy vypořádaly s košilí a kalhotami, začaly se po nebohém mladíkovi sápat znovu. Už poučený okamžitě svlékl spodní prádlo a vztekle jím mrštil na zem. Oživlé rostlinstvo však neuspokojil, ladné paže zelených tanečnic se po něm natahovaly dál. V tu chvíli se však v Danielovi něco zlomilo.

"Nedám! Boty vám nedám, potřebuju je!" zakřičel na neodbytné větve. Ucukly.

"Potřebuješššš? Tak to je jiná... My jsssme myssslely, že jsssou ssstejně zbytečné, jako celý zbytek tvého života..."

"Můj život není zbytečný! Můj život, můj život..." Danielovi došla slova a svezl se nahý do mechu. Na holé pokožce cítil jeho hebkost a život, kterým tepal. Teplo, které ostrov během dne nasbíral, se postupně uvolňovalo a ohřívalo vlhký noční vzduch.

Schoulil se do klubíčka a tiše vzlykal. Jeho život přeci nebyl zbytečný. Nechápal, proč jsou na něj rostliny tak zlé. V duchu přemítal a vzpomínal na čas, který strávil v královském městě. Na dny, kdy se těšil přízni královny, a na večery, které trávil ve vřelé náruči vznešených dam. Vzpomněl si na jejich horké rty a jemné dlaně. Byly skoro tak jemné jako mech, na kterém ležel.

Vynořil se ze světa své fantazie, otevřel oči a zadíval se na huňatý koberec. Dva mechové polštářky mu připomněla ženská ňadra. Láskyplně se k nim přitiskl a zavřel oči. Ne, jeho život nemohl být zbytečný. Zoufale se probíral vzpomínkami, aby našel alespoň nějakou, která by ho vyvedla z bažiny beznaděje a marnosti.

Nenašel však ani jedinou. Proháněl se na kolotoči marnosti a povrchnosti, z kterého nebylo úniku. Nablýskané vzpomínky se měnily v noční můry a útočily na Daniela, který byl najednou malým bezmocným chlapcem. S hlavou v mechu plakal a modlil se, ať už je ráno a ta hrůzná noc skončí. Najednou jeho myslí začala proudit cinkavá melodie. Daniel se přemístil z ukřičeného barevného lunaparku do pokoje, který neznal. Místnost byla téměř prázdná, osvětlovalo ji jen několik kulatých stropních oken a uprostřed stál malý stolek, na kterém ležela dřevěná vyřezávaná skříňka.

Daniel ji chvějícími se prsty otevřel. Cinkavá melodie zesílila a malý panáček ve zdobeném kostýmku se roztančil po červeném sametu. Připadal si najednou jako ta malá figurka. Vždy jen tančil na cizí písničku v těch nejlepších šatech a uléhal v těch nejlepších peřinách.

Bříšky prstů pohladil samet. Červená látka jej přijala s takovou samozřejmostí a byla tak jemná. Vtom se jeho krásný obličej zkroutil zlostí, zamračil se a mrštil vyřezávanou skříňkou na zem. Zdobené dřevo se rozlétlo na tisíc kusů. Panáček vyletěl do vzduchu a dopadl na trosky svého zničeného domova.

Daniel otevřel uslzené oči a zahleděl se do korun stromů. Celý les stále světélkoval, nezdálo se však, že by se po něm chtěl vrhnout. S vypětím všech sil se otočil pro další houbu, ale vzdálenost, která ho dělila od vytoužené krmě, byla nepřekonatelná. Natáhl ruku a pokusil se zvednout, ale po chvíli klesl zpět na zem.

Zachvátila ho ještě větší beznaděj. Cítil nemohoucnost svých končetin a slabost mysli. Připadal si jako umírající stařec. Upíral pohled na modravý klenot. Byl si jistý, že zemře. Jeho mysl zaplňovala černočerná vlákna pavučin pralesních pavouků, kteří se po něm s klapajícími kusadly sápali. Viděl jejich štíhlé nohy, na kterých tančili po chvějících se vláknech. Vysmívali se mu a čekali, až z něj vyprchají poslední zbytky síly. Těšili se na temné hodování, jejich chlupatá těla se chvěla v očekávání zlatovlasé hostiny s bělostnou kůží. Otřásl se hnusem a vytáhl z vlasů několik suchých listů.

Štíhlá houba se před ním vyzývavě nakrucovala a zvala ho k sobě. Věděl, že když se k ní včas nedostane, beznaděj a slabost jej dočista pohltí. Vzepřel se na loktech a s odhodláním bojovníka, kterým nikdy nebyl, se plazil směrem ke svému cíli.

Každá píď ho stála ohromné úsilí. Několikrát vstal a pak zase upadl, ale nakonec přeci jen sevřel tenkou nohu namodralé houby a vyprostil ji z mechového polštáře. Hladově se zakousl do světélkující hmoty a lačně si vychutnával nasládlou chuť pokrmu a ještě sladší chuť vítězství nad sebou samým. Užíval si jemnou chuť moruší, která se mu rozplývala v ústech. Zavřel oči a cítil, jak se mu v žilách rozlévá životadárná síla.

Vstal a plný síly se vydal na průzkum okolí. Matně si uvědomoval, že se nachází na nějakém nebezpečném místě, ale netušil proč by se mu mělo něco stát. Bezstarostně se procházel mezi stromy, které byly pokryté světélkujícími lišejníky a květinami a nevycházel z údivu. Štíhlými prsty se jemně dotýkal rudých okvětních plátků a zelených listů, probíral se větvičkami, které visely ze stromů, a obtáčel si je kolem prstů.

Cítil, že ho sledují stovky očí, ale teď ho již nezneklidňovaly. Obcházel stromy a obdivoval krásu květů, které je zdobily. Sledoval majestátní koruny stromů a světlo, které skrz ně procházelo a pak zase mizelo. Sebral ze země cáry oblečení a ozdobil se jím, jak mu zrovna připadalo vhodné. Kus fialového hedvábí si uvázal kolem hlavy a do zbytků košile se oblékl. Připadal si najednou jako součást pralesa, jako prastarý šaman, kterého časoprostor vyvrhnul v dávné domovině.

Plížil se po měkké podušce z mechu po čtyřech jako kočka a bedlivě sledoval okolí. Když si byl jistý, že ho nikdo nesleduje, opatrně se naklonil k nejbližší houbě a zakousl se do jejího klobouku. Samotný akt v něm vyvolal takovou radost ze života, že na nic nečekal, spořádal zbytek houby a rozběhl se vstříc dalšímu dobrodružství.

Nevěděl, jak dlouho trvalo to tropické šílenství. Mohly to být hodiny, dny, týdny... Pojem času se z jeho světa vytratil. Chodil po pralese jako dítě, které se ztratilo v továrně na sladkosti, a seznamoval se s rostlinami a živočichy, které potkal. Snažil se porozumět, jaké je to být květinou, pokusil se lovit mouchy jako ještěrka, dokonce strávil nějakou dobu v představě, že je onou namodrale zářící houbou.

Zapomněl, kdo je. Ležel na měkké trávě a snažil se uchopit pojmy, které kolem něj létaly jako motýli. Kdo je? Co to znamená kdo? Do mysli se mu vloudilo slovo Daniel. Uchopil toho libozvučně znějícího motýla a chvíli jej nechal prohánět svou myslí. Matně si uvědomoval, že tak nějak na něj volali ti, co s ním chtěli mluvit. Někdo s ním chtěl mluvit? Připadalo mu nepředstavitelné, že by někdo ztrácel čas mluvením, i když v tu chvíli si uvědomil, že neví, co je to čas.

Člověk. Ano, k lidem patřil. Patří? Nebylo mu to jasné. Chvíli přemýšlel, co to vlastně znamená být člověkem. Všechny vzpomínky se k němu vracely z různých koutů mysli, která byla nyní čistá jako jarní den. Zásuvky s myšlenkami se pomalu otevíraly a všechna slova se vracela na své místo.

Vystřízlivění z tropického opojení na sebe nedalo dlouho čekat. Daniel si dopřál několik hodin spánku, a když otevřel oči, musel dlouhou chvíli přemýšlet, kdo je a kde se ocitl. Vedle něho leželo několik otlučených banánů z nedalekého stromu. Hladově se do nich pustil. Ani se neobtěžoval s vybíráním těch hezčích, snědl všechny, které mu přišly pod ruku. Do pralesa se draly sluneční paprsky, odhadoval, že je ráno.

Nejistým krokemse vydal úzkou stezkou. Jako ve snách procházel kolem stromů, které byly v noci magicky pohádkové. Nevěřícně si prohlížel své ruce. Dlouhé štíhlé prsty s pěstěnými nehty, které byly teď špinavé od hlíny, se samy sebe navzájem dotýkaly a Daniela ten pohled uchvátil.

Pokračoval stezkou divé zvěře až k tůňce pod skalou. Při pohledu na skotačivý pramínek vody se zaradoval. S posvátnou úctou poklekl, a když se jeho rty dotkly chladivé tekutiny, uvědomil si, jaká hrozná žízeň ho sužovala. Polykal malé doušky a vychutnával si slabou vůni mechu a tropického ovoce, které byly z vody cítit.

Po lesní stezce došel až na pláž. Vzrostlé stromy na ni vrhaly své stíny, a tak písek nebyl rozpálený, příjemně chladil, když do něj Daniel zabořil ruce. Zul si boty a kráčel po bílém písku. Moře tiše hučelo a omývalo písčitou pláž posetou černými a bílými oblázky. Nad ostrovem se vznášel slaný opar a mírný vítr čechral Danielovy zlaté vlasy. Chladná voda omývala jeho nohy a zase se vracela zpět. Posadil se a sledoval tmavou linku obzoru a ptáky, kteří kroužili nad hladinou a lovili ryby.

Přivřel oči a nasál vůni oceánu. Ke svému velkému překvapení zjistil, že nic nechce. Poprvé v životě si nepřál mít o nic víc, než měl. Nepotřeboval se za ničím hnát, nechtěl s nikým soutěžit. Najednou byl rád sám sebou. Klid a mír se v jeho duši rozlily jako vlny po písčitém břehu a stejně rychle se do ní vsakovaly.

Zvedl černý oblázek a podíval se na něj. Ve vodě, která se rychle odpařovala, se odrážel jeho obličej. Dotkl se své tváře a zvědavě ji zkoumal. Bříšky prstů přejížděl po očních víčkách, která byla ještě opuchlá od pláče, po hladkých lících a jemně řezané bradě. Usmál se a zahleděl se na tmavou linku obzoru. Konečně mu bylo příjemně samotnému a nepotřeboval ničí společnost.

Z myšlenek ho vyrušilo až ostré skřípění za skalami, které ho chránily před slunečními paprsky. Vydal se směrem, z kterého znepokojivé zvuky přicházely. Opatrně se plížil kolem skal. Užasl. V zátočině kotvila majestátně vyhlížející loď. Byla vyrobená ze žlutého dřeva a její blankytné plachty byly zdobené zlatým lvem, symbolem země, která se rozkládala několik set mil na západ od jeho domoviny. Několik mužů vykládalo z malého člunu na břehu sudy, posádka zřejmě doplňovala zásoby.

Váhal. Kdyby je požádal, určitě by s nimi mohl cestovat. Nebyl si však jistý, jestli se mu chtělo opustit Smaragdový ostrov. Pohlédl k lesu. Tam někde na mechu ležel Daniel, který by upsal svou duši ďáblu, kdyby za ni získal nové bohatství. Sledoval urostlé námořníky, jak valili těžké sudy s vodou a nesli trsy banánů, ananasy a další ovoce. Naložili vše do člunu. Daniel se stále krčil za nízkou skálou a jakási neznámá síla ho táhla zpět k lesu. Provázel muže pohledem, sledoval máchání jejich vesel a pozoroval, jak si špinavými rukávy otírají pot z čela.

Nechali se vyzvednout kladkami  na palubu a loď jménem Leonessa se pomalu otočila. Blankytné plachty se nadouvaly a zlatý lev ukazoval tlapou ke slunci, pohled na jeho hrdou hlavu dodával Danielovi odvahu a jistotu, že ať se rozhodne jakkoliv, bude to správné.

A Leonessa zmizela za obzorem.