Za dubovou oponou

Je podmračené páteční ráno, já sedím na židli Student a zkrz dubovou oponu pozoruji magistrálu. Auta připomínají tekutinu v kapiláře. Proč dubovou oponu? Před několika dny jsem si v jirkovském lese nasbírala sedm naklíčených žaludů, abych si zpříjemnila výhled na Prahu. Šest z nich povyrostlo tak, že už vesele fotosyntetizují, na místě sedmého vyrostla jakási lesní rostlinka.

Proud aut směrem k Holešovicím se zastavil. V ranní špičce to dělá.

Nedostala jsem GAUK. Tiše jsem doufala, že od grantové agentury dostanu něco málo peněz na svůj výzkum a samozřejmě na svoje stipendium, ale protože můžou financovat jenom třetinu projektů, můj vyřadili. Ne proto, že by byl špatný. Ne proto, že by byl nerealizovatelný. Ale zdálo se jim, že se na některých místech moc rozepisuji a na jiných jsem naopak moc stručná. Chápete to? Špatně jsem zatančila grantový taneček a nedostala jsem nic. Skoro si říkám, jestli si nemám sednout s kytarou a kloboukem na Hlavní nádraží a zkusit štěstí tam. Nebo bych na ulici mohla za pár drobných počítat příklady. To ještě nikdo nedělá...

Takže kvadruplexům se u nás na ústavu věnuji jen já a můj milý vedoucí, jsme bez grantu, a protože pan docent se zabývá kromě nich i spoustou jiných věcí, pociťuji nepříjemné mrazení z toho, že největší část výzkumu bych měla dělat já.

Mám nejmíň peněz ze všech doktorandů, snad kromě Pazderkových, kteří oba studují pátým rokem a mají dohromady něco lehce přes sedm tisíc. Mám nejmíň a přitom tak náročné sny.

I proto jsem se konečně odhodlala k něčemu, o čem jsem od ledna jenom letmo přemýšlela.

Zmáčkla jsem tlačítko "Odeslat" a bylo to překvapivě lehké. Mám totiž kvalitní touchpad.

Nevím, jestli to vyjde. Netuším, jestli mi odpoví.

Ale nebudu čekat na granty.

Protože babička s dědou vždycky říkali, že můžu dělat, co chci.

Takže pokud vše dopadne dobře, budu mít k doktorandskému blbnutí ještě jednu malou radost...

Howgh.