Nečekaná návštěva

Hezkou popůlnoc! Dnes jsem stvořila povídku, ke které mě velice volně inspiroval jeden opravdu zajímavý člověk z trutnovských Dračích slavností, přesněji tedy jeho dílo. Vyprávěl, že píše všechno ručně, což mě fascinovalo. Zvlášť když jsem si potom představila deset normostran hustě popsaných mým doktorským prasopisem, kvůli kterému jsem občas byla i zavřená po škole.

No, a jeho povídka byla o člověku, který způsobil dopravní nehodu a byl za to odsouzen na doživotí. Ve vězení ho týrali a dělali na něm různé psychologické pokusy, až nakonec zjistili, že s ním nehnou, a pustili ho. Když jsem si po zapálení trutnovského kostela (ano, opravdu jsem v Trutnově zapálila kostel, ale o tom se rozepíšu někdy později) v hotelu Patria onu povídku četla, cosi mě osvítilo. A tady to je. Jenom doufám, že se na povídce příliš neprojeví pozdní hodina vzniku...

EDIT NOTE: Lehce upraveno při příležitosti oslavy konce války. :-)

Sára seděla na rozvrzané posteli a neklidně pohupovala nohama. Z reproduktorů se valila jedna reklamní znělka za druhou a na obrazovce se dokola míhaly ty samé obrázky. Nic nechápala. Trest za vraždu prvního stupně si představovala jinak než nekonečné zírání na televizi. Nestěžovala si, ale ničemu nerozuměla. Znechuceně se otočila, ale obrazu neunikla, odrážel se od zrcadlové stěny. Schovala hlavu pod polštář a zacpala si uši. Konečně ticho.

Netrvalo však dlouho. Z péřového úkrytu ji po několika minutách vytáhla dozorkyně, bolestivě jí sevřela paži, až Sára vyjekla.

"Neschovávej se tu. A připrav se na večerní běh," zavrčela na ni a otřela si z propocené košile neviditelné smítko.

Neustálé běhání bylo další věcí, kterou Sára nechápala. Každý den museli třikrát denně běhat a několikrát posilovat, přičemž museli poslouchat jakési zábavné pořady, které Sára z duše nenáviděla. Už se ani nesnažila nic namítat, rezignovaně vylezla na běhací pás a nechala si nasadit sluchátka. Všechny tyhle podivné rituály prý byly součástí jakéhosi nového způsobu resocializace vězňů. Napadlo ji, jestli z ní a z ostatních vězenkyň nechtějí náhodou udělat armádu modelek. Nepřítomně se zahleděla před sebe. Drobná blondýnka uháněla po cestě nikam a z rukou jí odletovaly kapičky potu. Kdykoliv se s někým zde snažila navázat konverzaci, dočkala se pouhého hmm. Tahle dívka však byla jiná. Odpovídala nooo. Sáru v takové okamžiky napadalo, že místo manžela měla raději zabít sebe, a veškeré pokusy o konverzaci před několika měsíci vzdala.

Při vzpomínce na manžela znechuceně odfrkla, zlostně přimhouřila oči a rozběhla se ještě rychleji. Manžel... Před čtyřmi lety vypadalo všechno jako pohádka, dokud nezačal spát se svou právničkou. A aby toho nebylo málo, prodal dům po Sářině babičce a koupil své milence Ferrari. Červené. Sára se zamračila a znovu zrychlila.

Kdyby aspoň mohla na chvíli ven. Cítit vítr ve vlasech, déšť na holé kůži. Milovala déšť a zbožňovala letní bouřky. To lehké chvění, které jí vždycky projelo páteří, když ocelově šedou oblohu proťal blesk. Ty chvíle, kdy se mohla zhluboka nadechnout vlhkého vzduchu a po obličeji jí stékaly praménky vody. Její muž se jí vždycky smál, že je blázen, nakonec ale pokaždé vyběhl za ní a dováděli v dešti spolu. Naoko se zlobil, protože promokl, ale ve skutečnosti se mu její bezprostřednost a nadšení líbily. Tak proč ksakru? Ignorovala bodavou bolest v boku a zrychlila ještě více.

"Večeře!" ozval se pronikavý hlas hlavní dozorkyně a přerušil tok Sářiných myšlenek.

Všechny dívky slezly z pásů, krátce se protáhly a na vratkých nohou odklopýtaly do jídelny, kde dostaly těstovinový salát s tuňákem a zeleninou. Sára se už ničemu nedivila, jenom se pousmála. Z útržků rozhovorů dozorkyň pochopila, že zdejší zařízení je v provozu víc než deset let a všechny experimenty byly už mnohokrát úspěšně zopakované. Neznámé pokusy si v mysli zařadila do krabice s nevyřešenými záhadami spolu s všudypřítomnou televizí a dobrým jídlem a nechystala se ji otevírat zrovna při večeři, i když kdyby měla trochu větší fantazii, možná by mystérium zdejšího vězení odhalila o něco dříve.

Dny byly jeden jako druhý. Rozcvička, snídaně, dopolední běh, svačina, posilování, polední běh, oběd, krátká pauza, posilování, svačina, další pauza, večerní běh, večeře a chvilka protahování na dobrou noc. Žádné návštěvy. A do toho pořád hrály televizní estrády, reklamy a seriály. A navíc za ní každý měsíc chodila kosmetička. Její návštěvy Sára zahrabala na úplné dno krabice záhad, jinak by se zbláznila docela.

Chyběla jí kultura a její starý život. Tak ráda by si zašla do divadla, do kina... Jak ráda by si přečetla knížku. Byla tak zoufalá, že by vzala zavděk i naprostým brakem, jen kdyby mohla otáčet stránky a koukat na černá písmena. Nemohla však nic. Vůbec nic...

Adéla seděla v pohodlném křesle, celé tělo ji však nesnesitelně bolelo. Už se nedokázala ani soustředit. Mohla by si vzít prášky proti bolesti, ale pod jejich vlivem si připadala jako mrtvá. Brala si je tedy jenom ve chvíli nejvyšší nouze. Sledovala ptáky. Když byla malá, hrozně se jich bála, děsila se jejich pronikavých očí, ale pak si je zamilovala.

To bylo ale před mnoha lety. Nedávno oslavila osmdesáté narozeniny, ale nebyla to příliš veselá událost. Se svými sestřenicemi se nestýkala, a tak její jedinou přítelkyní byla malá mourovatá kočka. Před několika měsíci začala lehávat před jejími dveřmi a odmítala odejít, Adéla se jí tedy ujala.

Když jí tedy kolega z univerzity pověděl o jistém utajovaném projektu a nabídl jí exkurzi do tajné laboratoře, věděla, že nemůže odmítnout, taková šance se totiž většině lidí nikdy nenaskytne. Nechala si ukázat všechna zařízení a rozplývala se nad přístroji. Technologie, s níž vědci z institutu pracovali, byla téměř magická.

S námahou se zvedla z kolečkového křesla a pevně se chytila stolu. Přes zlaté obroučky se zahleděla na prospekt a zvedla oči k muži v bílém plášti.

"Takže to funguje?" zeptala se třaslavým hlasem stařičká profesorka.

"Naprosto bezchybně. Nezaznamenali jsme jediný nepodařený experiment a všechno probíhá naprosto diskrétně," odpověděl a uhnul před spalujícím pohledem dámy, která v něm budila nesmírný respekt, i když se sotva držela stolu.

"Můžu ji tedy vidět?"

"Samozřejmě, s tím je počítáno," nabídl jí rámě a doprovodil ji do malé místnosti.

Sára se snažila počítat vteřiny a minuty, které se nekonečně vlekly. Celý den byl zvláštní. Ne že by byl něčím výjimečný, ale cítila se podivně. Něco bylo jinak, připadala si, jako zmlácená. Zvedla oči, když zaslechla pípnutí bezpečnostní karty. Pohlédla na starou dámu, která se naproti ní usadila. Někoho jí připomínala, ale nemohla si vzpomenout, kde ji viděla.

"Tak tohle je ona?" zeptala se a v tu chvíli si Sára vzpomněla na svou profesorku farmakologie. Neměla z celé situace vůbec dobrý pocit, a tak raději mlčela.

"Ano. Jak můžete vidět, je v pořádku, připravená na přenos," odpověděl muž v bílém plášti, zvedl Sářiny ruce a několikrát jimi zahýbal.

Nepříjemný pocit zesílil. Sára hledala, kudy by mohla utéci. Profesorku by dokázala zneškodnit poměrně snadno, ale na doktora si netroufala, už od rána se cítila hrozně slabá. Doktor ji vzal za bradu a otočil ji tak, aby si ji profesorka mohla lépe prohlédnout. Po dlouhé chvíli ticha stará žena sotva znatelně kývla na doktora. Opustili malou místnost a Sára osaměla. Upřeně hleděla do rohu a cítila, jak jí těžknou víčka. Hlava jí pomalu klesala na desku stolu, po jehož skleněné desce se během okamžiku rozprostřely prameny jejích černých vlasů.

Adéla se probudila plná energie. Vstala z postele a oblékla se do dlouhých červených šatů. Zálibně prohlížela svůj odraz v zrcadle a zkusmo se před ním několikrát otočila. Sebejistě vyrazila do ulic. Užívala si vítr ve vlasech a s úsměvem pozorovala letící ptáky. Čekal ji důležitý pohovor, na kterém jí opravdu záleželo, ale její optimismus vytěsnil veškeré pochybnosti a ani si nepřipouštěla, že by se snad mohlo něco pokazit. Z vysoké prosklené budovy se už vracela ve služebním Mercedesu.

Sáru probudil kodrcavý pohyb a tiché hučení motoru. Otevřela oči a zděsila se, že usnula při řízení, ale stříbrný Mercedes se však po dálnici hnal poměrně bezpečně. Zamyslela se a snažila si utřídit myšlenky. Něco bylo špatně. Jak se dostala ven? Kde sebrala auto? Proč je v Praze a kde vůbec sebrala byt? Kde se v jejím životě vzala mourovatá kočka, kterou musí nakrmit? Něco bylo opravdu hodně špatně.

Pohlédla na své ruce, které pevně svíraly volant. Na levém prostředníčku se blýskal drahý prsten. Sára ztuhla a snažila se rozvzpomenout, koho zase zabila, když vtom ji popadlo neblahé tušení.

"Vypadni z mojí hlavy!" zavřeštěla a sešlápla plyn na podlahu.

Adéla sebou trhla a snažila se zkrotit splašený vůz. Na okamžik nebyla schopná ničeho, ovládla ji němá hrůza. Kdo to křičel? Že by... Mozek měl být čistý, to jí tvrdili. Neměly se vyskytnout žádné problémy. Ledaže... Původní majitelka? To by však znamenalo okamžitou likvidaci.

"Jaká původní majitelka? Kdo jsi a co děláš v mojí hlavě?" vřeštěla Sára dál a troubila na kolemjedoucí řidiče, kteří si ťukali na čelo, když se kolem nich hnala. Vztek jí pomohl získat vládu nad tělem.

"Já, já..." snažila se utřídit svoje myšlenky pro změnu Adéla. Něco bylo špatně. Něco bylo hodně špatně. Utratila veškeré svoje úspory za tělo šílence, který ji zabije.

"Jaký úspory? Jaký tělo šílence?" stiskla Sára klakson a vztyčeným prostředníčkem odpověděla řidiči, který za volantem zuřivě gestikuloval. Diamant ve slunečních paprscích oslnivě zářil a Sára se chvěla vzteky. Někdo prodal její tělo staré profesorce, která si v něm udělala letní sídlo.

Adéla se bála. Musela rychle něco vymyslet. Všechny myšlenky upnula ke svému novému tělu a s vypětím všech sil se jí podařilo bezpečně zastavit na odpočívadle.

"Vážená paní profesorko," pokračovala Sára o poznání klidněji, i když měla ohromnou chuť neznámou z hlavy vymlátit klidně i násilím, "velice si vážím vaší návštěvy, ale teď se seberte a vypadněte, než provedu něco moc ošklivého."

"Ale to nejde," špitla Adéla v myšlenkách, protože ji pálil podezíravý pohled policisty, který si užíval svou polední kávu.

"To si ze mě děláš srandu? Jak nejde?" zuřila Sára.

"Ten přenos je definitivní a tvoje vědomí už neexistuje."

"Chceš ukázat, jak moje vědomí neexistuje?" zeptala se Sára a nebezpečně dlouze se zahleděla na policistu. Adélu polilo horko.

"Neblázni, počkej. Ta změna... Není to úplně legální a ví o tom jen málo lidí. Kdyby se někdo dozvěděl, že to nefunguje správně, zemřeme spolu."

"Jo, takže to není úplně legální? No to je teda překvapení, já jsem se zrovna chtěla nahrát do tamtoho fešáka. Jak se to dělá? Mám se nahrát na flashku a vrazit mu ji do prdele?"

Sára většinou nebyla sprostá, ale byly okamžiky, kdy ztratila svůj klid a posílala všechny do horoucích pekel a ještě dál. Tohle byl jeden z těch okamžiků. Zdálo se, že ženská, která se usídlila v její hlavě, se jí snaží přesvědčit, že se vlastně ani nic moc neděje.

"Ne... Ten proces... Do připraveného mozku se pustí malý proud, který vymaže stará data, a potom se tam nahraje nová osobnost. Je to neinvazivní."

"Neinvazivní? Nastěhovat mi do hlavy starou babu je teda sakra invazivní!" Sáře se vztekem roztřásly ruce.

"Nejsem stará baba," ohradila se Adéla a Sára se zlomyslným úšklebkem začala otevírat okno.

Chvíli spolu bojovaly, ale policista jim naštěstí nevěnoval pozornost, odhodil kelímek do koše a odjel. Sára se uklidnila a zamyslela se. Jak ji dostat ven? Adéla se naštvala a odhodlaně zavrčela.

"Tohle je moje tělo. Ty jsi vražedkyně, nepatříš do slušné společnosti a zasloužíš si to. Já jsem nic zlého nespáchala, celý život jsem poctivě pracovala. A jestli budeš dělat problémy..."

"Naser si," odpověděla Sára a odmlčela se.

Zjistila, že když se nenechá ovládnout emocemi, Adéla její myšlenky neodhalí. Sára však mohla přečíst všechno více či méně zřetelně. Usmála by se, ale neměla náladu na další rozhovor s vetřelkyní, která měla moc nad jejím krásným sedmadvacetiletým tělem. Jednotlivé kousky skládanky do sebe konečně zapadly a Sára pochopila smysl všeho toho cvičení a zdravé stravy.

Tiše sledovala Adélino počínání. Zaparkovala a vyběhla do prvního patra, odemkla a pohladila kočku, která ji přišla pozdravit. Otevřela plechovku a vyklopila její obsah do nerezové misky. Chvíli sledovala krmící se kočku a potom odešla do kuchyně, aby si připravila večeři i pro sebe. Odnesla si pokrm do obývacího pokoje a sáhla po ovladači. Sáru zachvátila panika. 

"Na to zapomeň. A jestli pustíš Ulici nebo podobnou sračku, zapálím se a skočím z okna!"

"Já na tyhle věci nekoukám. Můžu aspoň pustit hudbu?" zeptala se uraženě. Měla toho po celém dni dost a už se nechtěla hádat.

"Jo."

Pokojem se za okamžik rozezněly příjemné tóny Mozartova Requiem. Adéla ukusovala čerstvý chléb se sýrem a snažila se proniknout do té divné koule, kterou cítila v hlavě. Tušila, že se tam skrývá Sára.

"Vzdej to, tam se nedostaneš," zapředla a protáhla se.

"Proč nemáš ráda televizi?" zeptala se Adéla po chvíli.

Sára mlčela. Neměla nejmenší chuť se někomu zpovídat, tím méně ženské, která jí ukradla tělo. Adéla dojedla, osprchovala se, ulehla do postele a za chvíli už tvrdě spala. Přesně na tenhle okamžik Sára čekala. Ujistila se, že se profesorka neprobudí, vstala a oblékla se. Adéla se na její tělo zřejmě hodně těšila, když nakoupila tolik hezkého oblečení. U nohou jí zamňoukala kočka a otřela se jí o lýtko.

"Panička potřebuje vyvenčit," pohladila ji a zamkla za sebou.

Věděla přesně, kam půjde, v Praze totiž kdysi nějaký čas strávila. Propletla se několika uličkami plnými turistů a zmizela v malém baru u Vltavy. Usadila se na vysokou stoličku a objednala si mojito. Prohlížela návštěvníky podniku a vyhlížela vhodnou oběť. Okusovala limetku, když vtom v rohu zaměřila vhodný cíl. Odhodil si z čela pramen kaštanově hnědých vlasů a usmál se na ni. Opětovala mu úsměv a otočila se.

"A co vy tady tak sama, slečno?" ozvalo se za ní.

Obrátila se na něj.

"Přátelé v mojí hlavě šli spát, tak oslavuji chvilku svobody," odpověděla s vážnou tváří, ale po chvíli jí začaly cukat koutky.

Zasmál se jejímu vtipu a posadil se vedle ní. Sára svého společníka sledovala a čím dál víc se jí zamlouval. Nikdy neholdovala sexu na jednu noc, ale při pomyšlení na to, že to bude Adéla, kdo si ráno užije morální kocovinu, se potutelně usmála. Hodila veškeré zásady za hlavu a užívala si večer. Albert, jak se jmenoval její společník, byl vtipný, inteligentní a šarmantní. Od knoflíků jeho tmavočervené košile se odráželo slabé světlo svíček, stejně jako od Sářiných očí.

Po několika drincích je sezení na baru přestalo bavit a odešli po proudu řeky k Albertovi. Stáli nad rudou orchidejí a Sára se usmívala.

"Ta je ale opravdu nádherná," zašeptala.

Sklonil se k ní a políbil ji. Lačně mu polibek opětovala a užívala si chvilku letu. Doletěli do ložnice a potom ještě dál a Sára se opájela svobodou a vášní. Zhluboka dýchala a nasávala Albertovu vůni. Vpíjela se do jeho tmavohnědých očí a poddávala se jeho elektrizujícím dotekům. Několikrát se dotkli hvězd a pak zase padali černou nocí zpátky. Ještě když se Sára vracela spícím městem, cítila hřejivý dotyk svobody.

Adélu o dvě hodiny později probudil nepříjemný zvuk budíku. Chytila se za hlavu a druhou rukou popadla mobilní telefon, aby se ujistila, že je opravdu čas vstát. S námahou otevřela oči, aby zaostřila na lesklý displej. Sedm hodin, pět... Počkat. Posadila se a zadívala se na fotku na pozadí. Ona a kdo, nazí a v čí posteli? V tu chvíli zaslechla ďábelský smích Sáry, která se také probudila.

"Cos to provedla?" zaúpěla.

"Slavila jsem svobodu. A taky jsem zapíjela to, jak jsi mi řekla, že nepatřím do slušné společnosti," smála se Sára.

"Já, já... Já se z tebe zblázním," vřískla Adéla a vztekle odhodila telefon.

"To mám taky v plánu. Ale že je ti po celé noci dovádění krásně?" dobírala si ji.

"Ne," odsekla a oblékala se.

Lhala. Sára cítila stejnou bolest hlavy jako Adéla, takže Adéla musela cítit stejně vřelé objetí minulé noci.

"Kam jdeme?" zajímala se Sára.

"Do práce," zavrčela profesorka a opatrně si rozčesávala vlasy, aby nemusela moc hýbat hlavou.

"Do práce?" Tam můžu, i když nepatřím do slušné společnosti? Já bych radši do baru."

"Dobře, dobře, omlouvám se, patříš do slušné společnosti a dneska budeme pracovat. Spokojená?"

Sára se odmlčela. Usnula a nechala Adélu, ať si užije opilecké ráno. Profesorka si moc dobře uvědomovala, že se jí nezbaví, a to jí náladu nevylepšilo. Tajná, zřejmě mafiánská společnost, jí sice zajistila potřebné doklady a soukromí, ale to Adéle v tu chvíli moc nepomáhalo.

Dorazila do práce, pozdravila a zničeně se usadila ke stolu. Leželo před ní několik projektů ke zpracování, pár farmaceutických laboratoří potřebovalo pomoc s experimenty a na Adéle bylo, aby ony postupy vypracovala. Zmohla se však akorát na pomrkávání na řádky, které se proháněly po bílém papíře. Trhla sebou, když do kanceláře vešel její šéf.

"Těžká noc?" usmál se a podíval se na projekty.

"Nějak špatně se mi spalo," odpověděla a přerovnala několik papírů.

Naklonil se nad ní a začetl se do popisu experimentu, který navrhla. Cedulka se jménem Richard Nemeš se pohupovala a občas narazila do tiše vrčícího počítače. Cítila jeho parfém a matně si uvědomovala, co jí vysvětluje. Co si však neuvědomovala vůbec, byla Sára, kterou jemná vůně santalového dřeva probrala ze spánku.

"... Takhle by se ten lék dal také připravit, ale za nižšího pH. Takhle to je málo protonované..."

Sára sledovala jeho vlasy, které byly tu a tam protkané stříbrnými nitkami, a jeho hnědé oči za skly brýlí, od kterých se odráželo zelené světlo. Na jeho krku se spolu se jmenovkou houpal kulatý talisman s vlčí hlavou. Příjemně melodický hlas s nepatrným cizím přízvukem ji zanesl kamsi daleko, na místo, kde neexistovalo dobro ani zlo, jenom krása, harmonie a klid. V jeden okamžik viděla sama sebe s Richardem před plápolajícím krbem a zároveň na vrcholu hory Fuji při východu slunce. Nenápadně Adéle podsouvala jednu myšlenku za druhou. Profesorka nepřítomně sledovala svého šéfa a z dřímoty ji probrala až jeho otázka.

"... ale večer dorazíte, slečno Jarníková, že?" podíval se na ni a posunul si brýle na nose.

Adéla se usmála a souhlasně kývla hlavou. Na firemní večírek skoro zapomněla, mělo se oslavit úspěšné dokončení velkého projektu v Brazílii. Znovu se usmála a doufala, že Sára ji nepřivede do maléru.

Sára se však chovala slušně. Celý den ani nepromluvila, nepronesla ani jednu jízlivou poznámku směrem k ní nebo k jejím kolegům a nesnažila se převzít kontrolu nad tělem. Adéle se zdálo, že konečně pochopila, jak se věci mají, a vzdala svůj boj. To se jí však opravdu jenom zdálo. Ve skutečnosti jí Sára posílala podvědomé impulzy, a tak Adéla pila o něco víc než normálně a také se na svého šéfa usmívala o něco déle, než jí nařizoval společenský protokol.

S přibývajícími hodinami a stoupající hladinou alkoholu v krvi Adéla postupně ztrácela kontrolu nad tělem. Aniž by si to uvědomila, ocitla se na pohovce a poslouchala Richardovo vyprávění o jeho cestách do Japonska. Všichni ostatní už odešli, zbyli tu jen oni dva, vlastně tři, a Adéla se navzdory probdělé noci cítila skvěle. Zahleděla se na svého šéfa a zjistila, že vypadá trochu jako Richard Gere v nejlepších letech. Hlavou jí létaly nápady, nad kterými nepřemýšlela... Nu, dobrých třicet let. Začervenala se a napila se vína.

Povídali si takhle několik hodin, ale Adéle to připadalo jako pouhá chvilka. Ráno už jenom sledovali východ slunce nad Prahou a všechny tři spojovalo kouzlo sobotního rána, kdy cokoliv bylo správně. První paprsky se odrážely od skleniček, v některých z nich bylo ještě trochu vína, které prosvícené tvořilo na bílém ubruse nádherné obrazce. A byl čas jít spát.

Adéla se probudila až v neděli ráno. Opatrně se rozhlédla, jako kdyby na ni mohla někde v pokoji číhat Sára, a pohladila kočku, která na ni vyčítavě hleděla.

"No jo, princezno, vím, že máš hlad," otevřela jí konzervu a sama se zakousla do koláče, který zdaleka nebyl tak čerstvý jako před dvěma dny.

Slunce svítilo a rozehřívalo ulice, a tak se Adéla vydala do nedalekého lesíka, aby se protáhla. Obula sportovní boty a doběhla bez zadýchání až k lesu. Probíhala mezi stromy a užívala si, že je v celém lese sama. Také proto to bylo její oblíbené místo. Najednou spatřila v dálce odstavené auto, okolo kterého bezradně poskakovala žena v tmavém kostýmku. Doběhla k ní, aby se podívala, co se stalo. Ženiny červené lodičky perfektně ladily s kapotou auta.

"To jí ani nepomůžeš? Teda, na to že patříš do slušné společnosti..." ozvala se náhle Sára.

"No jo," rezignovaně odvětila Adéla a došla až k autu.

"Dobrý den, potřebujete s něčím..." Sářin přesně mířený pravý hák Adélu přerušil v půlce věty.

Vyděšeně sledovala, jak Sára škrtí ženu, která se bezmocně zmítala na zemi.

"Přestaň. Přestaň!"

Adéla byla v koncích. Ruce jí vypověděly poslušnost a proti její vůli škrtily jakousi neznámou. Konsternovaně hleděla na její vypoulené oči a chvějící se rty. Její rtěnka také ladila s kapotou auta. 

"Tys... Proč?"

Sára opatrně zlikvidovala otisky svých prstů a zkontrolovala, jestli není poškrábaná. Podruhé to přeci zpackat nemůže. Nevnímala výkřiky Adély a uháněla pryč. 

"Nemám ráda právníky a ona spala se špatnými lidmi. A tak špatně skončila."

"Nemůžeš takhle zabíjet lidi."

"A jak teda, když ne takhle?"

"Vůbec! Ty to nechápeš. Já takhle nechci žít."

"Kdo tě nutí?" opáčila Sára a přeskočila potok.

"Jsi zrůda!"

"A to mi říká někdo, kdo si koupí cizí tělo, aby si prodloužil vlastní život?" poznamenala Sára, čímž Adélu na nějakou dobu umlčela. Profesorka cítila, že se jí její vlastní životní filosofie hroutí v základech, a nebyla schopná rozumně argumentovat. Sára měla pravdu.

Nikdo jí nebude říkat, co může a nemůže. Nikdo jí nemá právo soudit, a tím méně někdo, kdo má pojmy dobra a zla poněkud popletené. Přeběhla silnici a přeběhla další potok. Štěstí se na ni usmálo ten den již podruhé a během několik minut se obloha zatáhla a spustila se pravá letní bouřka.

A Adéla začala kvílet. Vztekle na ni zavrčela, ale zdálo se, že profesorka se nejspíš konečně zbláznila. Sára doběhla oklikou do bytu a zavřela za sebou dveře. Adéla nepřestávala řvát.

"Přestaň!"

"Vzdávám to..." hlesla unaveně.

"Poslouchám?"

"Je mi líto, že jsem si vybrala zrovna tebe. Myslela jsem, že někdo z oboru bude dobrý nápad."

"Chtěla jsi vyrábět drogy, nebo co?"

"Ne, jenom... Mohla bys přestat zabíjet lidi?"

"A co za to?"

"Co bys chtěla?"

"Čtyři hodiny denně si budu dělat, co chci, bez tvých blbých keců. Osm hodin můžeme spát a osm pracovat.  A chci šéfa."

"Ty ho chceš zabít?" zděsila se Adéla.

"Ne, jak tě proboha tohle mohlo napadnout?"

"Nedivila bych se. Musíme chodit v noci po barech?"

"Ne, když budeme mít šéfa, tak ne," vyjednávala Sára. Adéla se nebránila.

"Dobře," vydechla si Adéla a byla ráda, že se se Sárou aspoň v něčem shodnou.

"A řekni mi, co jsi myslela tím posledním článkem o prionech."

Adéla pookřála. Samou radostí, že Sára nechce nikoho zabíjet, se rozpovídala o svém výzkumu. Ke štěstí občas stačí málo. Někoho potěší blondýna v červeném Ferrari, jiného zase zdivočelé bílkoviny a ve většině známých vesmírů se najdou i tací, kterým úsměv na tváři vykouzlí i červená růže na pracovním stole.