Sayonara | Jak se pomalu stávám workoholikem

Včera jsem umírala. Ležela jsem v posteli, měnila jsem se ve vlkodlaka, přemítala o světě a o tom, o kolik by bylo lepší být těhotná. Válet se v posteli sjetá Ibalginem má taky něco do sebe, ale přece jenom dávám přednost jiným, mnohem přírodnějším látkám. A když jsem byla někde kolem vrcholu své růžovoučké sjetosti, začala jsem přemýšlet o tom, co dělám v práci.

A nemohla jsem z hlavy dostat spektra, exponenciály a jiné křivky. Prostě to nechtělo odejít. Tak jsem vzala jednu z propisek, kterou jsem nahmátla, načmárala jsem si na ruku několik poznámek, protože všechny papíry byly od postele moc daleko, a zase jsem pokračovala v přeměně v úplňkové monstrum.

Večer to přišlo znovu. Ležela jsem v posteli, vymýšlela jsem, co se svými elfy a co bych tak mohla provést svým milým postavám, a zase se mi do hlavy vnutilo několik nápadů. Byla tma a nechtělo se mi vstávat, tak jsem si k poznámkách z odpoledne přičmárala ještě několik dalších a nechala jsem myšlenky, ať si dělají, co uznají za vhodné.

Takže až v metru někdy uvidíte elfku se zasněným pohledem a počmáranou rukou, tak to jsem já a vymýšlím něco hrozně zajímavého. Nerušit, nešťouchat, krmit jenom dobrými věcmi a obcházet opatrně.

A tak jsem ověřila svou teorii o tom, že lepší než se nervovat a trápit v práci, o které předem vím, že ji nebudu mít dlouho, je najít si místo a lidi přesně podle vkusu, napsat jim a přijít tam. A jak řekl pan profesor Šponer - když jste na správném místě, tak to poznáte.

Howgh!