It is Swordtime!

Ano, moji milí čtenáři, konečně se dostávám do fáze, kdy mohu svou ctěnou nožku víceméně ignorovat a můžu jít na trénink.

Těším se, až vezmu do rukou svůj krásný, nový, třicet devět palců dlouhý meč (což je o celý palec víc než má dámský meč) a pořádně se na tréninku zničím. Obleču si tu smrdutou zbroj, v které v tomhle počasí asi zemřu, a náležitě si zabojuju na džigeiku. Vím, že se mi tam pravděpodobně bude chtít zdechnout rovnou v dójo, ale s tím počítám.

Kendó má totiž jednu zajímavou vlastnost. Je neuvěřitelně návykové. Jednou vezmete do ruky meč a už ho nechcete nikdy pustit. Mám jich v pokoji hned několik, pár z nich mi dokonce stojí u postele. A taky by mě velice potěšilo, kdybych byla už konečně aspoň trochu schopná, aby mě na závodech nevystřelili hned na začátku. No, to by se ale jedna nejmenovaná končetina musela rozhodnout, že přestane dělat dámičku!

Ještěže můj milý a spolubydlící v jedné osobě je stejné pako jako já, a tak tady máme teď hromadu šinajů, bokkenů a japonského oblečení.

Swordtime!