Sayonara | Melisandrae, část 1 - Draci v nás

Po dlouhé době opět zveřejňuji další ze svých povídek, a to legendu ke své nejmladší postavě ve WoW. S Tomem jsme si totiž řekli, že by bylo fajn si založit postavy společně a vymyslet jim nějaký romantický příběh. Takže tady je první část příběhu k mé elfce Melisandrae. A doufám, že Tom brzy dodá i svou část příběhu.

Přes hustou clonu rudých vlasů prosvítalo ranní slunce a na bledé tváři vykreslovalo les stínů. Elfka se protáhla a přetáhla si pokrývku přes hlavu. Chtěla ještě chvíli zůstat ve vyhřáté posteli. Ještě malou chvíli si užívat ten zvláštní pocit, který zůstával v její mysli po každé prosněné noci. Nikdy si nepamatovala své sny, noc ji ráno opouštěla pouze s podivným sladkobolným chvěním, že tam ve tmě je něco, co nechce být skryto ani zapomenuto.

Konečně otevřela oči a s pocitem lehké melancholie ze sebe stáhla pokrývku. Jemný červený satén se zašustěním dopadl na dubovou podlahu. Líně přešla po pokoji a otevřela okno dokořán. Na okamžik ucítila slabý proud prchavé magie. Natáhla ruku a se zakloněnou hlavou nasávala životadárnou energii.

A tak začínal každý z jejích dnů. Každé ráno kráčela po stejné kamenné dlažbě do Sluneční věže, kde se zavřela v knihovně a studovala. Dokud ve svém těle cítila proudící magii, dokázala se na studium kouzel soustředit a těšilo ji, jakmile však prchavý proud zeslábl, pocítila lítost a začaly ji pronásledovat nesplněné sny.

Chtěla kdysi studovat ohnivou magii, ale mistr Azael ji odmítl přijmout s tím, že u ní nevidí dostatečný potenciál. Chtěla mu tehdy odporovat, ale než si stihla srovnat myšlenky, viděla jen lem zlatorudé róby mizející mezi regály knih. Začala tedy studovat obranná a léčivá kouzla, neboť magistra Ethel vítala každého studenta s nadšením. Věřila ve Světlo celým srdcem a sálala z ní podivná směs vřelosti, dobrosrdečnosti a šílenství.

"Meliso?" rudovlasá eflka sebou trhla a stránky rozečtené knihy se slabě zachvěly.

"Ano?" otočila se a vstala, aby se podívala na nově příchozí.

"Jen si chci půjčit tyhle pergameny, jestli s nimi nepracuješ," zeptala se černovlasá elfka a ukázala na několik papírů na velkém stole z leštěného černého dřeva.

"Ne, ty nepotřebuju, vezmi si je," odpověděla Melisandrae a vrátila se ke své knize. Byla ráda, že nemusí s nikým mluvit a může zůstat zanořená ve svých myšlenkách. Ani nepostřehla, kdy elfka opustila knihovnu.

Knihovna byla Melisino nejoblíbenější místo. Od země až ke stropu se táhly vysoké regály plné knih a pergamenů a pod okny bylo několik stolů, od jejichž desek se odráželo světlo svící, které volně levitovaly po celé místnosti. Melisandrae vdechla vůni starých spisků a na chvíli se zasnila. Nikde nikdo. To byl učiněný ráj, balzám na její samotářskou duši.

Jenom kdyby necítila v konečcích prstů nepříjemné mravenčení, které jí připomínalo, že její tělo si žádá magii. Neklidně poklepala nehty na černou desku stolu a snažila se nasát něco málo ze slabého magického proudu, který líně plynul po podlaze místnosti.

Cítila se lépe, ale podivný neuchopitelný smutek ji neopouštěl. Věděla, že něco není v pořádku, ale netušila, co jí schází. Začetla se znovu do knihy a vyzkoušela několik jednoduchých kouzel, z kterých pak měla složit kouzlo mnohem komplikovanější. Povedlo se jí to napoprvé, což ji nepřekvapilo. Usmála se a celý postup ještě několikrát zopakovala, až kolem sebe vytvořila štít ze stříbrného světla, který ji měl v případě potřeby ochránit před vším nebezpečným.

Dotkla se jiskřivé stěny a stříbrná vlákna se před jejími prsty slabě rozestoupila. Sledovala bílé a modré jiskry, které zvolna sestupovaly z vrcholu až na zem, kde úplně vyhasly. Zkusila se pohnout a štít se pohnul s ní. Rozhodla se, že je pravý čas na ozkoušení nových kouzel i mimo knihovnu. Uklidila knihy a svitky a zamířila k městským branám. Stříbrný Měsíc byl příliš krásným městem na to, aby v něm zkoušela neznámá kouzla.

Ani si neuvědomovala, jak dlouho běží. Jasně zelená tráva postupně tmavla, stejně jako listí stromů, jejichž kmeny byly čím dál pokroucenější a zlověstnější.

Ocitla se mezi vzrostlými stromy, které v horkých dnech zemi milosrdně poskytovaly stín. Mohly být několik set let staré. Tiše a pomalu se blížila k místu, o kterém slyšela od magistry Ethel. Ta ji před ním varovala, Melisandrae se tam však chtěla vydat sama. Chtěla vidět, čeho jsou její kouzla schopná. Vysokou trávou se připlížila až na místo, odkud měla dobrý výhled na podivně zformovanou hromadu hlíny.

Zaostřila na hroudu a zlomyslně se usmála. Mezi haldami vlhké hlíny spatřila několik končetin. Nenáviděla nemrtvé, nesnášela jejich pach a samotná jejich existence ji popouzela. Za to, čeho se dopustili, za zruinované město, zničenou Sluneční studnu a za všechny mrtvé, které měli na svědomí, je chtěla všechny spálit na prach do poslední kosti.

Zamračila se a opatrně natáhla paže. Tmavé kapradí tiše šumělo a skrz mohutné větve stromů se na zem prodíraly zesláblé sluneční paprsky. Stiskla rty a soustředila se na kouzlo. Cítila, jak jejím tělem prostupuje světlo, prostupovalo jí od hlavy až k patě. Za okamžik z konečků jejích prstů vyšlehl stříbrný proud a zasáhl hromadu.

Vyletělo z ní několik kostí, které se zachrastěním dopadly na zem, a celá hromada se s vrčením pohnula. Melisiny oči zazářily sadistickou radostí. Okamžitě kolem sebe vyčarovala stříbřitý štít a natáhla ruce k dalšímu útoku.

Nemrtvý se k ní se supěním sunul, co mu zmrzačené končetiny dovolovaly. Elfka už téměř vypustila klubko energie, které pulzovalo v jejích dlaních, když vtom ji něco napadlo. Přivřela zeleně zářící oči a zapátrala v mysli. Někde tam bylo kouzlo, které se před několika lety snažila naučit. Stříbrná koule najednou rudě zazářila a objevily se v ní šarlatové stužky ohně. Melisiny oči se rozšířily údivem. Okouzleně hleděla na krvavě protkané klubko.

Ze zamyšlení jí vytrhlo až chroptivé hýkání bytosti, která se k ní pomalu sunula. Na nic nečekala a vší silou mrštila kouzlem proti nemrtvému. Po nárazu do jeho prohnilého těla se ozvalo zapraštění žeber a hromada hnusu vzplála jasným plamenem. To, co dřív mohlo být živou bytostí, teď čadivě plápolalo a hladové plameny trávily staré kosti.

Zachvátila ji zvláštní nepoznaná radost. Dohořívající kupa hnusu ji už nezajímala, jediné, co vnímala, byly její bílé ruce, kterými prostupovalo příjemné brnění. Její zelené oči plály jako nikdy předtím. Nevěřícně sledovala své tělo a připadalo jí v tom okamžiku trochu cizí a vzdálené, jako by snad ani nebylo její.

Usedla zády k mohutnému dubu a dál sledovala svoje ruce. Vypadaly vždycky takhle? Nemohla si vzpomenout, ale měla matné tušení, že to, co se děje, má něco společného s tím zvláštním pocitem po probuzení. S tím pocitem, který se jí snažil vnuknout, že něco není v pořádku, že jí něco schází. Nevěděla to však ani teď.

Vyjekla. Ucítila na hrudi nepříjemné svědění. Rychle ze sebe stáhla červenou košili, až jeden z jejích stříbrných knoflíků odletěl do trávy. Nevěřícně sledovala svá ňadra, která byla posetá drobnými rudými šupinami, které s každým nádechem mizely. Ztuhla a zděsila se. Stává se z ní snad nějaká ještěrčí zrůda? Rozplakala se a snažila se šupin zbavit, její snažení však bylo neúspěšné. Na její hrudi se objevilo jenom několik škrábanců a na tmavozelenou trávu dopadaly krůpěje jasně rudé krve.

Zkusila použít léčivé kouzlo, ale to zvládlo pouze zahojit podrápaná ňadra. Zesílila jej tak, až se jí zamotala hlava a zesláblá elfka upadla do bezvědomí.

Probrala se o několik hodin později, slunce už bylo u obzoru. Zvedla se na loktech, aby se posadila, v pohybu ji však zarazila prudká bolest hlavy. Podívala se s obavami na svou hruď, po šupinách však nebylo ani stopy. Dech se jí zastavil, když si uvědomila, na jakém hrozném místě spala a jaké měla ohromné štěstí. Natáhla se pro košili, která ležela opodál. Snad se jí všechno jenom zdálo. A když na vratkých nohou opouštěla temný les, nevšimla si několika kapek zaschlé krve opodál...