Výlet na Slovensko a konference v Německu

Aloha, mí milí čtenáři!

Určitě jste všichni hrozně smutní z toho, že nevíte, co dělám. Tak já to napravím a pochlubím se s posledními týdny, které jsem strávila vskutku v příjemné společnosti.

Před nějakou dobou jsme se s babičkou, s dědou a s tetou rozhodli, že si zajedeme na Slovensko. A tak jsme 14. 8. vyrazili. Jitka (teta), vzala svoje VW Polo, my ostatní jsme měli jenom bagáž víceméně snesitelných rozměrů. A jeli jsme.

Zlo mezi námi, vládce vozu

Tak tedy Slovensko 2014

Jitka to pojala částečně jako moji exkurzi do řízení benzinového auta, za což jsem velice ráda. V autoškole jsem řídila jenom diesela a s benzínem mám teď jisté problémy. Ale jakmile můžu řídit, vrhám se do toho, moc mě to baví. Vyjeli jsme teda a za několik hodin jsme už byli v Ružomberku, což je velice nedoceněné slovenské město, a potom v Liptovském Jáně, což je městečko pod Nízkými Tatrami. Dědu sice braly mory, když jsem řídila, ale co. Musí si zvykat. A jako úplné prase jsem zase nejela, jenom jsem možná brala některé zatáčky trochu ostřeji.

Tatranský pták

Dědu jsme nechali s příbuznými a s babičkou a s Jitkou jsme vyrazily ze Štrbského na Popradské pleso. Babička, naša tatranská veverička, to ušla, raději jsme ji na některých místech podpíraly, aby se nerozběhla ze svahu, ale je fakt hustá. Když si předsavíte, že jí bude v září osmdesát, tak je to super. Mnozí šedesátníci by to vzdali hned dole. Ale naša veverička ne, vyběhla to skoro stejně snadno, jako posílá emaily.

Tatry vydaly své poklady

Potom jsme se ještě prošly po Ružomberku, babička se rozhodla, že nám koupí něco hezkého na sebe. Ružomberok je příjemné město, zajímavě architektonicky řešené. Sice je ještě pořád takové ušmudlané, plné čínských obchodů s oblečením pochybné kvality, ale oproti stavu před nějakými třiceti lety je prý o hodně lepší. Je navíc pod Tatrami, zkrátka má potenciál.

Shroom girl na náhodné bedně s elektroisntalací

Všichni jsme se pak také proběhli po Liptovském Jáně, kde jsme byli ubytovaní, a naši výpravu jsme zakončili jak jinak než u příbuzných, kteří se nás nemohli nabažit. Seznámila jsem se tam s panem farářem, pětaosmdesátiletým staříkem s jiskrou v oku, velice sečtělým pánem. Svým vzezřením mi připomněl Alberta Hofmanna, objevitele LSD. Taky takový člověk, z kterého i ve vysokém věku čiší bystrý duch.

Tatranská veverička, krvelačný grizzly, náš dvorní psychiatr a postrach silnic

Celkově se výprava vydařila, děda sice jednou prohlásil, že se mnou do auta už nikdy nesedne, ale on je trochu citlivější. Myslím, že mi řízení šlo. Rozhodně lépe než předtím, držela jsem se krásně ve svém pruhu, necukala jsem volantem a vůbec mě to bavilo. Což je z velké části šéfova zásluha, myslím, že jeho trénink na dálnici byl velice přínosný, stejně jako pohodový přístup. A díky mé neprostupné hradbě sebevědomí mě ani Danouš od řízení neodradil.

Slovensko je prostě krásné!

Konference v Düsseldorfu

V sobotu 23. srpna jsme s mým kolegou Petrem vzlétli a o hodinku později jsme přistáli v jednom německém měste nedaleko nizozemských hranic. Düsseldorf má něco kolem 600 000 obyvatel, ale svým vzezřením mi připomíná Hradec Králové, je docela placatý, zelený a tichý. V centru to žije na příjemné úrovni chaosu.

Sobota 23. 8.

Přiletěli jsme, bez problémů jsme si vyzvedli zavazadla a zamířili jsme k hotelu. Tam sice neměli žádnou informaci o mé rezervaci, ale místo pro mě měli. Rozhodla jsem se strávit odpoledne objevováním města. Tak jsem vyrazila ven, ale došla jsem na nedaleký sobotní trh. Má to na svědomí jakýsi jazzband, který tam vyhrával. Tak jsem se ponořila do davu a zkoumala jsem, co se to tam nachází.

Potok Düssel, podle kterého je celé město pojmenované

Koupila jsem si za dvě eura tři manga, pak jsem našla i nějaký nůž, neododlala jsem jedné věci do vlasů, jejíž jméno mi je záhadou, a sladkým mandlím. Kdybych se ovšem hodně snažila, mohla bych na onom trhu sehnat v podstatě všechno. Někdo tam nabízel i hvězdářský dalekohled, celou soupravu elektrického vláčku, zvonky ke kolu, hromadu oblečení, jídla a elektroniky... No, mohla bych si postavit snad i vlastní spektroskop. Pak ale začalo pršet, tak jsem se vrátila do hotelu a dala jsem si konečně to mango, které mi z tašky celou dobu vonělo. Bylo výborné. Urban legends o tom, jak je v Německu jídlo hrozně drahé, jsou neopodstatněné, za takovou cenu se dá v ČR místo tří výborných kousků sehnat tak jeden a půl. A to je ještě nedozrálé. Podobně to je tam s většinou jídla, nejenom s mangem.

Kostel v Düsseldorfu, kam jsem nakoukla zrovna ve chvíli, kdy tam byla bohoslužba - zpívali německy

Neděle 24. 8.

Vstala jsem, chvíli jsem hledala, kam bych se mohla vydat, a volba nakonec padla na japonskou zahradu v Kasernenstrasse. Načmárala jsem si skromný plánek města a vydala jsem se na průzkum. Zašla jsem si na nábřeží Rýna, které je krásně prostorné, potkala jsem cimbálovou skupinu, užila jsem si centrum, kde se na vás lidi usmívají a vůbec to nejsou kyselé prdele... Japonskou zahradu jsem však nenašla.

Düsseldorfské ptactvo

Šla jsem ale kolem nějaké superdlouhé fronty, kterou jsem chtěla obejít, pak jsem si nicméně všimla, že ostatní tam čekají na zmrzlinu. Tak jsem se k nim připojila, protože vypadala moc hezky. Prohodila jsem s jakousi kolemjdoucí pár slov německy a nějaká další paní se mě pak zeptala, jestli náhodou nejsem ze Skandinávie, že tam nějakou dobu byla a jejich přízvuk je podobný. Vzala jsem to jako kompliment, chvíli jsme si povídaly a pak mi doporučila navštívit gourmet festival.

Mohli jste si koupit nadívaného velblouda za tři eura, nicméně jsem nesehnala dalších 399 lidí

A to byl dobrý nápad. Ochutnala jsem nějaké sýry, uzeniny, ovoce, koření, dokonce i med s pistáciemi a fíky, občas jsem si s někým popovídala... Musím se přiznat, že když jsem viděla nějaké sympatické lidi, ptala jsem se jich na cestu jen tak, i když jsem věděla, kde se přibližně nacházím. Chtěla jsem si ale pokecat a zjistit, jak mi němčina jde.

Pak jsme s Petrem vyrazili k registraci a na welcome party. Konalo se to v menze, ale nepředstavujte si nic jako českou menzu. Bylo tam dobré jídlo a pití. Jenom mi to přišlo takové trochu nespolečenské, tiché a málo akční. A skončilo to v devět. Nevím, představovala jsem si něco trochu více uvolněného, ale zřejmě jsem jenom rozmazlená z ČSSVK a z večeří během spektroskopického semináře s Nicoletem. No jo, to jsem celá já, věčně naivní, a pak jsem v letadle o hladu, protože ze čtyř letů usoudím, že pro low cost je nějaké občerstvení samozřejmostí, a pak trpím hlady.

Pondělí 25. 8.

V pondělí začaly přednášky. Byla jsem na všech možných, ani tady nebudu psát, co všechno spektroskopického jsem slyšela, to pak můžu vyprávět na počkání zainteresovaným. Seznámila jsem se tam také s jednou Litevkou, která zkoumá sedimenty v moči pomocí Ramanovy spektroskopie, což mi přišlo jako opravdu zajímavá a užitečná aplikace.

Chvíli jsem také strávila rozhovorem s lidmi ze stánku Shimadzu, hlavními sponzory konference. Udělali mi dobré capuccino a výměnou za pravou ledvinu mi věnovali lahev vína. Mno, ve skutečnosti jsem se jenom upsala k mailovému odebírání newsletterů. A to burgundské bylo dobré. Pojala jsem to také jako studii toho, jak se chovají lidi, co prodávají spektrometry, protože by se mi to mohlo v budoucnu hodit.

Po návratu na pokoj mě však čekalo ne úplně milé překvapení. Můj pokoj byl uklizený, a to takovým způsobem, že věci na umyvadle byly rozházené úplně jinak, než jsem je ráno nechala, postel byla ustlaná, pyžamo přemístěné. A vůbec jsem si připadala divně, že mi do pokoje někdo lezl.

Nespala jsem. Skoro vůbec. Ne proto, že mi dopoledne do pokoje vlezla uklízečka, ale přehnala jsem to s kafem. Tak moc jsem chtěla zůstat vzhůru na všechny přednášky, že jsem vypila moc kafe, a ani ta lahev vína mě neuspala.

Úterý 26. 8.

Poučená předchozí úklidovou intervencí jsem na dveřích nechala cedulku s nápisem "Bitte nicht stören" a vyrazila jsem. K univerzitě jsem už trefila bez plánku, tak jsem si ranní procházku náležitě užila. V Düsseldorfu je k vidění jedna moc zajímavá věc - na místech, kde jsou v ČR udržované trávníky, jsou tam vyseté luční květiny a slunečnice. Což je moc pěkné na pohled.

Poslechla jsem si zajímavé přednášky a vyvěsila svůj krásný a úžasný poster. Posterovou sekci jsem si docela užila, několika lidem jsem vysvětlovala, co dělám, a líbilo se jim to. Podívala jsem se také na to, co dělají ostatní, našla jsem pár zajímavých projektů, které mi sice nepomohou s dizertací, ale byly zajímavé.

Já a můj úžasný poster!

Večer jsem si zpříjemnila trochou Dornfelderu, výborného červeného vína z Porýní. A musím říct, že se mi spalo výborně. Až moc. Ráno jsem vynechala dvě přenášky, protože se jednalo o kvantovky, z kterých se mi vždycky chce brečet, navíc jsem cítila, že nějaký odpočinek by mi prospěl. A dobře jsem udělala, ani Petr těm přednáškám nerozuměl.

Středa 27. 8.

Dorazila jsem chytře až na coffee break. Občerstvila jsem se a poslechla jsem si několik zajímavých přednášek. Po obědě jsme měli sraz na exkurzi. Soudruzi z Düsseldorfu byli však poněkud tajemní, takže až do poslední chvíle se množily rozličné teorie o tom, kam se vlastně jede. Nakonec jsme se vydali na muzejní ostrov moderního umění. Ač většina české výpravy nadávala, mně se to docela líbilo. Neočekávala jsem žádnou turistickou bombu, byla jsem předem varována, že v Düsseldorfu celkem nic moc není, takže jsem ani nemohla být zklamaná.

Muzejní ostrov

Celý ostrov je řešený jako park moderního umění s několika obytnými objekty. Byla tam dokonce i jakási školka, několik walk-in soch, které měly zajímavé akustické vlastnosti, a našla jsem tam dokonce i trůn!

Behold the Queen of Düsseldorf!

Užila jsem si i expozici moderního umění, tedy aspoň tu část, kde jako exponáty nebyly smotané dráty. Mnozí členové početné české výpravy remcali, že moderní umění stojí za prd, já jsem si ho ale potichu užívala, fotila a smála jsem se v duchu jejich neustálé nespokojenosti.

Jeden z obrazů, které mě zaujaly

Po venku byly rozmístěné i různé sochy, některé byly oku více lahodivé, smysl jiných byl zahalený tajemstvím.

Kubické řádění neznámého umělce

Čtvrtek 28. 8.

Ve čtvrtek jsme měli exkurzi do botanické zahrady. Byla to běžná botanická zahrada přidružená k univerzitě, ale průvodce opravdu věděl, o čem mluví, takže nám vysvětloval všechny možné souvislosti a vykládal nám spoustu zajímavostí. Předtím jsem seděla ještě chvilku u stánku Shimadzu, kde jsem si povídala s paní, která si skládala model spektrometru. Dostala jsem taky jeden. Musím uznat, že jejich stánek byl opravdu promyšlený a měli spoustu zajímavých nápadů. Prostě Japonci!

Až budu chtít někomu prodat spektrometr, dám mu flašku!

Po výletě následovalo několik přednášek a posterová sekce, kde jsem si popovídala mimo jiné s jedním Italem, který pracoval na SERS. Měl velmi zajímavý projekt, analyzoval přírodní barviva opravdu elegantním způsobem.

Po posterové sekci byl pro vyvolené připravený banket v nedalekém klášteře, a já... Já jsem nepatřila mezi vyvolené, což mě velice mrzelo. Ne kvůli jídlu nebo pití, to mi bylo celkem ukradené, ale chtěla jsem se seznámit s ostatními. Ale zase jsem byla tou malou holkou, která nemůže jít s kamarády do kina, protože lístek stojí stovku, což je dvojnásobek jejího měsíčního kapesného.

Ale květiny tam byly krásné

Fakt mi nevadilo, že v hotelu nemáme snídani, přežila jsem i bez ledničky a poličky v koupelně. Ani výlet mi nepřišel hrozný, i když ostatní nadávali na organizaci. Ostatně cestovala bych klidně i vlakem místo letadla, mohla bych spát na studentské ubytovně za deset euro místo předraženého pokoje. Ale tohle mě fakt mrzelo. Zvlášť když jsem viděla, jakým stylem se kupují ostatní věci - letenka o tisícovku dražší není problém, vždyť to jsou drobné, hotel za pade na noc je přece taky v pohodě, vždyť je to konference... Ale protože banket by byl ve vyúčtování zvlášť, nemůžeme tam. Těhlech padesát euro je neprůchozích, a kdyby se to objevilo ve vyúčtování, byl by to průšvih. Přitom to je jedna z nejdůležitějších událostí na konferenci, kde se tvoří nové zajímavé kontakty. To je ale asi nějaké specifikum českého systému. Cena hotelu a letenek nikoho nezajímá, ale jakmile se něco jmenuje banket za pade, je zle. No jo, poučení pro příště.

Původně jsem chtěla udělat nějakou konkurenční akci, koupit víno a někoho na něj nalákat, ale soupeřit s takovouhle akcí se prostě nedá. A tak jsem si na pokoji otevřela burgundské, které jsem dostala od paní ze Shimadzu, koupila jsem si ovoce, bagetu a šunku, která vypadala v obchodě nejlépe, a udělala jsem si svůj vlastní banket. Ale nepříjemný pocit, že ostatní, kteří pocházejí ze zemí, kde vědci nemusí být socky, se vesele baví a seznamují... Ten zůstal. Jasně, mohla jsem sbalit kolegyni a mohly jsme se podívat do centra, ale já jsem až do poslední chvíle doufala, že si to organizátoři rozmyslí a pozvou nás taky.

Kalifornský vlčí mák

Pátek 29. 8.

Poslední den konference jsme se vypravili s Petrem na tři první přednášky. O coffee breaku jsem se rozloučila se všemi svými známými, jeden mě dokonce pozval do Istanbulu. Rozloučila jsem se taky s lidmi ze Shimadzu stánku, protože jsem s nimi strávila nejeden coffee break, a pak už jsme vyrazili na letiště. Moje zavazadlo naložené třemi lahvemi vína a téměř kilem čokolády naštěstí nepřekročilo povolený hmotnostní limit, takže jsme pak se Zuzkou, která pracuje asi na VŠCHT, očuchávaly parfémy v duty free shopu, kafe u jednoho Španěla, s kterým jsme si samozřejmě musely povídat španělsky, nemohla jsem odolat, a po nějaké půlhodince nás už letadlo-autobus odnášelo ku Praze.

Mycelium!

Po drobnějším zpoždění jsme přistáli, rozloučili se a já jsem vyrazila na kolej. Cestou jsem ještě stihla pomoct jedomu Brazilci. Chudák, vypadal ztraceně, tak jsem se ho zeptala, jestli náhodou ztracený není. Byl. Vysvětlila jsem mu, jak se má dostat do hotelu a jaký lístek si koupit, a tak skončila má výprava do Říše za spektroskopickými vědomostmi.