Poník, nejlepší přítel člověka 1.0

Večer jako každý jiný. S povzdechnutím vzala koště a započala úklid po desítkách a stovkách dětí, které se přišly pobavit na pouť. Sledovala vítr hrající si s obaly od nanuků a papírovými vstupenkami. Na chvíli se zastavila a pozorovala západ slunce. Ze zamyšlení ji vyrušilo zafrkání poníka. Přistoupila k němu a poplácala jej po zádech. Zhluboka se nadechnul a začal okusovat její cop. Usmála se a zabořila prsty do husté hřívy. Jak na kraj padala noc, vše usínalo a za několik okamžiků nebylo slyšet nic jiného než občasné zamávání ptačích křídel. A křupnutí. Pomalu se sesunula k zemi, poslední věc, kterou viděla, byl zvláštní pohled zvířete. Poník sklonil hlavu k zemi a hltavě pil z krvavé kaluže. Přeskočil ohradu. A odcválal do ticha.

Toho rána byly místní noviny plné zpráv o nezvyklé smrti ošetřovatelky z pouti a začalo se mluvit o nelidském zacházení se zvířaty v zábavním průmyslu. Nic víc. Jen odněkud ze severu se šířily zvěsti o záhadně mizejících lidech a ponících. Když tyto legendy nabraly až nehezkých rozměrů, rozhodla se vláda vyslat do oněch míst speciální ozbrojenou jednotku, jejímž úkolem bylo vyšetřit ty případy a případně jednou provždy sprovodit legendy ze světa.

Jednotka dorazila na místo udané několika starousedlíky. Na první pohled zde nebylo nic neobvyklého, snad jen až příliš velký klid. Stromy jako kdyby se bály pohnout jedinou větví, ptáci snad byli němí neznámou hrůzou. Vojáci měli nepříjemný pocit stovek očí, které je provrtávaly pronikavým pohledem. Postupovali opatrně do lesa a s napětím sledovali termoskeny. Nic. Jen ticho, které narušoval jen tep jejich srdcí a opatrné kroky. Velitel jednotky právě zvednul pravou ruku k dalšímu pokynu, když vtom se ze všech stran ozval dusot velkého množství kopyt. Poslední věcí, co vojáci viděli, byly šílené oči poníků a ostré tesáky. A na les opět padl soumrak, tichý a děsivý. Poníci si dopřávali odpočinku a nenadálého přísunu čerstvé krve...

Svět z koňského hřbetu je krásný. Mnohem krásnější je však z ptačího pohledu, jak celkem správně usoudil dravec, sledující tichou krajinu pod sebou. Právě přelétal nad městem, které se kdysi svou slávou dotýkalo hvězd, nyní však bylo nezvykle ztichlé. Ulicemi se proháněli poníci, útočící na vše, co se pohnulo. Prolétal ulicemi a hledal jídlo přiměřené velikosti. Jeho pohled zaujala skupina lidí, která se snažila se nepozorovaně dostat do opuštěného supermarketu. Sledoval, jak obezřetně postupují kolem zdevastovaných domů a s jakým nadšením se vkrádají do obchodu. Svým bystrým okem si také všimnul jejich vyděšených pohledu, když jim z budovy vyběhlo vstříc stádo divokých poníků.

Léta plynula, poníci se množili a tedy ostatní zvířata a lidé umírali. Existovala však ještě naděje – existovala stále ještě jedna horská vesnice, kam se poníci doposud nedostali.

Tam se v nouzi nejvyšší uchýlila i jedna bioložka. Celá léta trávila studiem poníků, těch normálních i těch nových. Byla si jistá, že je blízko zásadnímu objevu. Pečlivě shromažďovala data a vzorky a nabyla přesvědčení, že je již připravená. Sestoupila z vesnice a putovala několik dní, až dorazila k malému horskému jezírku.

To, co spatřila, jí doslova vyrazilo dech. Po trávě se váleli cáry mlhy a mezi nimi se pásla dvě malá hříbata. Docela malí poníci... Škubali sametová stébla trávy a navzájem do sebe šťouchali. Přišla až k nim a jeden z poníků zvedl hlavu. Natáhla k němu ruku a dotkla se jemné srsti. Hříbě se na ní podívalo jemnýma očima. Ten pohled si zapamatovala do konce života. Který od tohoto okamžiku trval přesně deset vteřin...

Dravec právě na stromě porcoval zobákem zajíce, kterého ulovil dřív než poníci. Pochutnával si na čerstvém mase a hlídal okolím. Na lidi už nenarazil alespoň pět let. Pomyslel si, že se stejně nedali jíst. Sledoval poníka, který se přilákán vůní krve postavil pod strom a vyčkával. Dravec dojedl a mávnutím křídel zmizel poníkovi z dohledu. Ten se zadíval na zapadající slunce. V jeho inteligentních očích se odrážely rudé mraky a vítr si pohrával s jeho hřívou. Nádherný večer...