Irśai, část 5 - kouzla marná, všechno marné

Velitel elfů celou skupinu mlčky vybídnul, aby vstali a následovali jej. Irśai se zmateně ohlédla po ostatních, když ale viděla, že nijak neprotestují, rozhodla se nevybočovat a beze slova kráčela setmělým lesem v šlépějích temného elfa. Došli až k ohromné kouli, která se v záři hvězd zlatavě leskla. Irśai najednou všechno došlo, vzpomněla si na útržky rozhovorů o záhadném pokladu a o tajemné mapě a mimoděk se usmála. Velitel si vyslechl jejich vyprávění a pobaveně se ušklíbl. Vysvětlil jim, že ona záhadná zlatá koule je jejich loď a ztroskotali kdesi na území země, kterou zdejší obyvatelé nazývají Francií. Zavedl je dovnitř a vyzval je, ať si udělají pohodlí.

Irśai byla okouzlená. Vnitřek lodi nebyl nijak přepychový, byl však plný nejrůznějších zařízení, o jejichž funkci neměla nejmenší tušení. Zatoulala se až do lodního baru, kde popíjela dryáda s jedním elfem, podle róby kouzelníkem. V odrazu skleněné baňky zkontrolovala svůj účes, usmála se na sebe a ladným krokem vyrazila k nim. Snažila se být co nejkouzelnější, elf si ale všímal jenom dryády a na Irśai se téměř nepodíval. Když odcházeli, Irśai provázela dryádu vražedným pohledem. Objednala si další sklenku vína a uraženě popíjela. Sledovala svůj odraz v barovém zrcadle, proklínala dryádu a snažila se přijít na to, co způsobilo, že větvemi oděná dryáda byla hezčí a sympatičtější než ona. Od té doby, co ji začaly pronásledovat zlé sny, jí bylo všechno tak nějak jedno a čas od času propadala záchvatům melancholie a lhostejnosti. Vždyť...

Zaslechla kroky a zbystřila. Nenápadně otočila hlavu a pousmála se. Melancholické pocity na nějaký čas ustoupily. Povídali si dobrou půlhodinu, Irśai se vyptávala na temné elfy, jejich města a historii a hltala každé jeho slovo. Elf byl jedním z nejlepších kouzelníkům a pozornost Irśai jej zjevně těšila. I přes její snažení si však všimnul jejího stavu. Zakabonila se a zčervenala. I když byl bar osvětlený pouze několika svítilnami, její rudě zbarvené tváře neunikly kouzelníkově pozornosti a začal se nepříjemně vyptávat.

"Byla jsem... Omámená. A navíc si to ani nepamatuju," špitla do cinkání skleniček se sklopenýma očima.

Pousmál se a objednal další pití. Irśai rychle sáhla po sklence a pevně ji sevřela. Elfovi nic neušlo, zlehka se dotknul její ruky a povzbudivě se na ni usmál.

"Ale můžu vám pomoct. Existuje magie, která to... Díky níž budete mít elfa a ne... Promiňte, nechci si to ani představovat. Pojďte za mnou, ukážu vám loď a promluvíme si o tom."

Nabídl jí rámě a vykročili do útrob lodi. Pozorně naslouchala jeho slovům, i když občas vůbec netušila, o čem mluví. Jakmile se rozpovídal o technických parametrech, vnímala jen melodii jeho hlasu a pozorovala jeho pohybující se rty. Dívala se do jeho bystrých očí, v kterých se odrážely všechny lesklé přístroje a tančily v nich tisíce jisker.

Sledovala jeho ruce, jak pomalými gesty jemně vířily vzduch, a užívala si pohled na pramen jeho vlasů, který mu neustále padal do čela. Zadíval se na ni a pochopil, že ji zřejmě zajímají jiné části lodi víc než motor, a vydali se po železných schůdcích nahoru.

Jeho pokoj byl malý, ale útulný. Na stěně visel obraz jakési krajiny a v poličkách byly tlusté knihy vázané v jemné kůži. V rohu pokoje se válel potrhaný sešit se záhadnými kresbami a na dveřích visela stará mapa. Prsty nohou zabořila do hustého koberce a hravě se usmála. V jeho očích zahrálo tisíc jisker a Irśai na vlastní kůži zjistila, co je pravdy na legendách o temných elfech...

Pozn. autorky: Pán jeskyně nám k tomu řekl, že je to super, úžasné a legendární, ale průměrný jedinec je potom polomrtvý a slabší osoby mohou po milování s temným elfem i zemřít.

Druhého dne se Irśai se strachem v očích položila na úzké lůžko. Její kouzelník na ni mrknul a k její hlavě připevnil několik drátů. V baňkách zabublalo a jedna zátka zajiskřila fialovými jiskrami. Cítila elektřinu ve vlasech, slyšela sotva znatelné praskání, které jí přebíhalo po hlavě. Zavřela oči a čekala. Jen přibližně vnímala, kdo se v místnosti nachází, a v zubech žmoulala nabídnutou koženou rukavici. Najednou jí tělem projela prudká bolest, vší silou se zakousla do kůže a snažila se vzpomenout na všechny druhy požárů, jak jí kdosi poradil. Na chvíli dokonce ztratila vědomí, okamžitě se však probrala a sledovala modravé jiskry, jak dovádějí na jejím těle a pomalu jej opouštějí a seskakují na zem, kde se pomalu ztrácejí. Elf se na ni podíval a zakroutil hlavou. Irśai zklamaně vydechla a pustila rukavici.

"Ne?"

"Bohužel. Nepovede se to pokaždé. Ale dá se to opakovat."

"Kdy?"

"Za měsíc."

"Dřív ne?"

"Ne. Nemůžu tě přece zabít..."

Irśai se vypotácela z laboratoře a šla se ze vší té magie vyspat. Když se probudila, všude kolem ní bylo živo. Z útržků hovorů vyrozuměla, že Inkvizice, která je předtím držela ve smrdutém vězení, se chystá zaútočit na loď a všichni se teď připravují na boj. Vydala se ven, aby inkvizitorům připravila také nějaké hořlavé překvapení a s napětím sledovala, kdy se na obzoru objeví nebezpečí...

Na pokyn velitele se vydali do skladu, kde si Irśai vybrala tradiční elfí zbroj – šaty z pavoučího hedvábí, které víc odhalovaly až příliš, na ně připnula svůj magický pásek a do ruky si vzala lehký meč. Byla připravená...

Země se zatřásla. Loď dunivě zaskřípěla a celý svět se začal slévat. Tráva zapouštěla jasně zelená stébla do trupu lodi, obloha se do něj zakusovala z druhé strany. Vše se slilo v jednu temnou hustou černotu a Irśai najednou cítila, jak padá. Propadala se pomalu nehybnou temnotou a do mysli se jí najednou zahryzly všechny její dávné noční můry. Konečně dopadla na zem a oslepil jí jasný záblesk. Když se rozkoukala, zjistila, že se nachází na rozkvetlé louce, v šatech z pavoučího hedvábí a v ruce má místo meče svou flétnu. O kus dál se z pádu vzpamatovávala hraběnka, oprašovala si šaty a decentně nadávala.

Irśai se rozhlédla kolem v naději, že z nebe spadnou i elfové se svou lodí, kromě hraběnky však neviděla živou duši. Po dlouhé době ji opět zachvátil pocit kousavé melancholie. Všechno marné. A beznadějné... Pálila vztekle stébla trávy a doufala, že jí to přinese aspoň trochu klidu, nenacházela však uspokojení ani ve své oblíbené destruktivní činnosti. Její mysl zahalil hustý mrak zmaru a deprese...