Stanislav Grof - Když se nemožné stane

Dnešním článkem bych ráda složila kompliment jednomu významnému člověku, kterého nezanedbatelná část odborné veřejnosti neuznává tak, jak by si zasloužil, a sice Stanislavu Grofovi. Jedná se o československého psychiatra žijícího v USA, který spolu se svou manželkou a kolegy vyvinul metodu holotropního dýchání. Tento postup umožňuje dosáhnout rozšířeného vědomí bez pomoci chemických látek, takže jste-li odpůrci a podobné postupy ve vás vyvolávají inkviziční záchvaty, nemusíte to číst. Nicméně v diskusi je vítán každý.

Controversy inside!

Nenechte se odradit tloušťkou knihy. Má sice téměř čtyři sta stránek, ale čte se velmi dobře, je psaná na velmi vysoké úrovni. Člověka nevzdělaného v psychologických pojmech však občas může zarazit neznámý cizí pojem, nicméně není třeba se bát nějakého kryptického vyjadřování, jako je tomu například u některých knížek Learyho. Grofův jazyk sice není extrémně čtivý jako například jazyk Oscara Wildea, nicméně na to, že se v podstatě jedná o vědeckou literaturu, patří profesor Grof mezi nadprůměrně čtivé autory. Velice si vážím toho, že se pan profesor nevyjadřuje tak, jak se po vědcích chce, ale má i beletristické cítění a vyjadřování, které je vědcům často vytýkáno. Kniha je dělená do sedmi částí a já se teď krátce zastavím u každé z nich.

Část 1 - Záhada synchronicity

Synchronicitami se zde rozumí podivné a podezřelé náhody. Takové ty události, kdy jdete po ulici, sníte o výletu do Španělska a najednou na vás odněkud spadne mapa Andalusie a několik bankovek, které shodou okolností stačí právě na to, abyste si koupili vytouženou letenku. Pan profesor zde popisuje různé zážitky, kdy ho spousta těchto náhod nenáhod potkala. Můžete se těšit například na záhadně se objevující duhu, vyprávění o mnoha zajímavých osobnostech, neuvěřitelný výskyt ohrožených brouků na divných místech a spoustu dalšího. Dovíte se, jak je možné použít metody rozšířeného vědomí v psychoterapii, proč by se možná vyplatilo se nad některými terapeutickými metodami zamyslet a proč je blbost být rasista.

Část 2 - Stopa po oblacích slávy

V této kapitole se profesor Grof zabývá problematikou porodu a jeho vlivu na pozdější vývoj jedince. Jakmile jsem tuto kapitolu začala číst, udělala jsem si v hlavě poznámku, že by mě ohromně zajímalo, jak při LSD a jiných sezeních prožívají porod lidé, kteří se narodili císařským řezem, bohužel se k tomuto tématu kniha ani zmínkou nepřiblížila. Jsou zde však představeny neuvěřitelné (a pro mou vědeckou mysl lehce zneklidňující) příběhy lidí, kteří si během psychedelického sezení prožili svůj vlastní porod s různými aspekty.

Grof zde zpochybňuje rozšířenou teorii, že v tak raném dětství si ještě člověk nemůže nic pamatovat, protože nemá plně myelizovaný kortex (prostě že neurony nemají kolem sebe dostatečně vyvinutý tukovitý obal).

Předkládá však pádný argument, že paměť existuje i u tak primitivních živočichů, jejichž nervová soustava je tvořená jenom několika neurony. Z vědeckého hlediska se mi to zdá jako validní argument.

V příbězích této části knihy se například dovíte, jak hluboce jsou do lidské paměti vryté vzpomínky na detaily porodu, jako je například vůně usně, smích po rajském plynu, hudba nebo dokonce tak podivná věc jako myšlenky matky. Nevím, co si o tom mám myslet, ale připadá mi to zajímavé.

Část 3 - Návrat do historie

Zde pan profesor popisuje pozoruhodné zážitky lidí, kteří se během svých psychedelických sezení dokázali dostat hluboko do historie a prožít příběh, o kterém nikdy předtím neslyšeli. Maličkosti, jakými jsou odřené ucho, bílé škrobené šaty a jiné, se zde objevují a zcela nepochopitelně putují z mysli do mysli. Úplně nejvíc mě zaujal příběh ženy, která se během svých sezení neustále vracela do doby popravy sedmadvaceti českých pánů. Velice detailně líčila prožitky z jeho života včetně popravy samotné a později se dozvěděla, že onen muž byl jejím praprapředkem.

Tady by někdo mohl namítnout, že jsou to smyšlené příběhy bez kouska racionálního zdůvodnění. Ano, racionální zdůvodnění zde poněkud pokulhává, ale nemyslím si, že by si někdo jako pan profesor měl potřebu vymýšlet. Odmítám odsoudit jeho poznatky jenom proto, že současná věda vidí věci poněkud jinak. Ponechávám si prostor pro vlastní snění a teorie.

Část 4 - Žili jsme už někdy dříve?

Doufám, že mě mí materialističtěji založení čtenáři nesežerou zaživa. Ale zkuste k tomuhle výzkumu přistupovat s otevřenou myslí. Kolik z vás beze zbytku ověřuje všechno, co vám kdy kdo řekl ve škole? Přiznávám se, že pro mě jako pro vědce-fyzika je přijímání nadpřirozena občas taky trochu nesnadné. Ale ráda si poslechnu, co mi zajímaví lidé říkají. A přeci jen se pohybuji mezi vědci dostatečně dlouho na to, abych věděla, jak moc jsou hákliví na svou dobrou pověst a jak jim záleží na publikování správných výsledků.

Ve čtvrté kapitole se můžete těšit na velice osobní zpověď popisující zážitky, které potom manželé Grofovi interpretovali jako prožitky minulých životů. Opět se zde objevují několikrát ověřovaná fakta a podivné náhody, které snad ani náhodami být nemůžou. Je to hezká myšlenka, že k něčemu takovému dochází. 

Část 5 - Mimosmyslové vnímání a onen svět

V této kapitole je popsána řada zajímavých zkušeností, jak se profesor Grof setkal například s malířem, který poslepu dokázal malovat obrazy různých mistrů, nebo s mistrem japonského meče, který dokázal poslepu na milimetr přesně rozseknout meloun na břiše svého kolegy. 

Část 6 - Nekonvenční psychiatrie

Tahle část se mi líbila hodně, protože jsem od přírody experimentátor. Zaujaly mě příběhy lidí, kteří byli téměř odsouzení k doživotnímu trápení, potom si je pan profesor vzal do parády, absolvoval s nimi několik psychedelických sezení a úplně jim změnil život. Není mi moc jasné, proč současná psychiatrie tyhle metody zavrhuje, vždyť koho by mohlo trápit takhle elegantní vyléčení pacientů? Ještěže nejsem psychiatr, protože by mě zavřeli...

Část 7 - Transpersonální psychologie a tradiční věda

Poslední část knihy se zabývá postojem tradiční vědy k celému Grofovu výzkumu. Přiznám se, že k astrologii mám osobně poněkud vlažný vztah, ale opravdu bych někdy ráda podiskutovala s někým, kdo se jí zabývá a kdo má nějaké zajímavé výsledky. Protože ať je pravda kdekoliv, styl argumentace mnohých je poněkud dogmatický, jak na straně tradiční vědy, tak i na straně vědy netradiční, což je škoda, protože se oba tábory mnohdy připravují o zajímavé informace.