Sayonara | Seriál o svatbě II - Svatba Šárky a Pepy

Byl první máj, byl lásky čas, holubů skřek zval ku sexu zas...

A včera se v rámci omezování populační exploze pálily čarodějnice, jedna z mých milých kamarádek měla narozeniny a Šárka, další z mých milých kamarádek, se vdávala, brala Pepu matfyzáka.

Poprvé jsem otestovala své rádoby svatební boty - divnoboty baleríny. Bolí mě z nich nohy. Nedá se v nich chodit. Vyzouvají se. Kroky jsem musela o 40 % zkrátit. Chodila jsem jak napr... kačer a otlačila jsem si prsty na nohou. Ještěže jsem měla ve škole tenisky.

Bylo to zajímavé nejen tím, že to byla super akce, ale také tím, že to byla první svatba, kterou jsem sledovala i z pohledu někoho, kdo plánuje svatbu vlastní. Nejdřív jsme byli na radnici, kam jsme se ve sto lidech téměř nevešli, ale Šárčino hlasité ANO potěšilo i ty, kteří stáli před slavnostní oddací síní.

Před gratulacemi jsme se k nim ve složení já, Iva z biofyziky, Vašek a Lumík z našeho oddělení (neboli 4/9 našeho rybovkového sboru) vrhli a zazpívali jsme jim Nebeské kavaléry. I když jsme se na zkoušení sešli jenom dvakrát, povedlo se. Šárka, už značně rozbrečená, se rozbrečela ještě trošku víc, takže úkol byl splněn.

Po slavnostním obědě jsem se vydala hledat své oběti, to bych nebyla já, abych se nepřihlásila do řidičského týmu. Tak jsem dojela do restaurace, a když to už vypadalo, že řídit nebudu, nakonec jsem přece jen svou vytouženou oběť obdržela - vezla jsem Honzu, což je ženichův mladší brácha, navíc v autě, které bylo shodou okolností svatebním darem. Někde v alternativním vesmíru je Honza určitě VIP instruktor autoškoly, neboť byl úplně v pohodě, asi jako Honza - můj šéf. Zatím bych z toho nedělala předčasné vědecké závěry, ale 100 % Janů, které jsem vezla, bylo naprosto v pohodě.

Pak následovala fyzikální zábava, kde někteří z mých spolužáků předváděli pokusy s tekutým dusíkem včetně výroby zmrzliny. Šárka s Pepou potom stavěli stan se svázanýma rukama, rozbalovali dárky, také jsme luštili šifry, které šárka připravila... K tomu se ještě tančilo a povídalo, a když jsme po desáté odcházeli // :-( //, zábava byla ještě v plném proudu. Což ve mně probudilo optimismus, že jídla přece jen nebude potřeba dvě kila na osobu, když se pořád bude něco dít.

Večer ve vlaku jsme při pohledu do výslužky zjistili, jak si s námi náhoda hezky pohrála - na svatbu jsem nesla koláč, na který Tomáš mlsně koukal, ale já byla neoblomná, protože jsem ho nechtěla přinést napůl snědený. No, a ve výslužce jsme z něj pár kousků dostali. 

A přípravy na naši svatbu? Pokračují úspěšně dál, dnes jsme byli u Tomových rodičů domluvit nějaké detaily ohledně dortu a svatebních koláčků, které budou od nějaké známé cukrářky. Evidentně jich bude hodně a hosté budou asi opravdu užráni k smrti.

Ale nějaká šifra... Weddingcaching... Mmm... :-)