Stíny (poněkud starší záležitost)

Šla temným lesem. V hlavě jí neustále zněla slova vědmy – jít na sever a potom kolem velké skály stezkou do hor. Zpoza stromů se vynořovaly stíny, šedavé přízraky. Vyhouply se ze tmy, rozletěly k ní a obkroužily jí tak těsně, až se její srdce zastavovalo. Zprvu se děsila každého cáru šeré mlhy, po několika hodinách cesty je začala ignorovat. Kolem jejího čela neustále kroužil bílý proužek, který jí dodával síly. Raději nekoukala pod nohy, nekoukala před sebe, jen šla a šla, v šedých přízracích se totiž zjevovaly nejrůznější výjevy, její obavy, strachy a mrtvé sny.

Měla by spát, ale v hrůzostrašném lese nenacházela odvahy. Nakonec přece jen vyčerpaně usedla pod strom a oddychovala. Bílý proužek se jí roztančil před očima, vzal její ruku a pomohl jí zpět na nohy. Koloval chvíli v jejích žilách, proplétal se srdcem a zahříval jej. Zavřela oči a přes naprosté vyčerpání pokračovala dál.

Klopýtala přes kořeny, v duchu viděla, jak cesta vypadá bez přízraků. V duchu viděla východ slunce, z kterého v lese zbyly jen bojácné paprsky opatrně prorážející šedou clonu. Stromy, kolem kterých procházela, byly zkřivené věčnou přítomností stínů a jejich těla se ve strachu prohýbala k zemi. I ty největší z nich měly těla zjizvená a rozšlehaná nemilosrdnými nápory stínu. Když občas otevřela oči, viděla pod nohama trávu. Nebyla zdravě zelená, nebyla vůbec zelená. Byla šedočerná, zničená cáry šeré mlhy, které se po ní válely. Nebo snad zelená byla a šedou barvu jí dodával stín ležící na zemi.

Polední slunce pálilo nad lesem a jemně prosvětlovalo stín. Nahoru však nepohlédla, seshora se snášely nejstrašnější přízraky. V dálce matně tušila obrys velké skály. Byla temná a hrozivá, její vrcholek byl zahalen neproniknutelně šedým mrakem. Otřásla se při tom pohledu a znovu zavřela oči. Bílý proužek vedl její kroky správným směrem a chránil její mysl před stínem.

Vědma říkala, že cesta k artefaktu nebude snadná a že může snadno přijít o zdravou mysl či o život, přesto ale úkol přijala. Stín sužoval kraj a pokradmu se šířil dál, myslela si, že raději zemře rychlou smrtí na nebezpečné výpravě, než žít v údolí stínů. Netušila však, že stíny rychlou smrt nedopřejí nikomu. Jen pomalé a táhlé mučení. Ještě že měla svého průvodce...

Proužek jí přinutil otevřít oči. Pohlédla na skálu obalenou šedou mlhou a roztřásla se po celém těle. Chlad a všudypřítomný stín se pomalu dostávaly do jejího těla, svíraly plíce a zastavovaly srdce. Bílý proužek se snažil ze všech sil vyhánět zlo z jejího těla, vniknul jí ústy do plic, aby se mohla zase znovu zhluboka nadechnout. Vzal její ruku a vedl jí úzkou stezkou do hor. Někde v dáli zuřila bouřka. Viděla blesky osvětlující hory. Byly bílé jako její proužek a vlívaly jí radost do mysli.

Nadechla se a pokračovala vzhůru. Široko daleko neviděla jediný strom a byla tomu ráda, zkroucené postavy jí beztak nutily jenom zavírat oči, aby se nemusela dívat na jejich smutná znetvořená těla. Cítila, že se blíží k cíli a zrychlila. Stín houstnul a tmavnul. Šplhala do vrcholků hor bez známky jakékoliv námahy. Zachytila se skalního výběžku a vyhoupla na převis. Rozprostřela se před ní šedá louka. Opatrně našlapovala, až došla k černému jezeru. Voda byla nepřirozeně klidná a leskla se.

Poklekla a začala šeptat magickou formuli. Zavřela oči a čekala. Najednou z jezera vyrazil obrovskou rychlostí zářící meč, několikrát se ve vzduchu zatočil a zabodnul se před ní. Bílý proužek sklouznul z jejího čela a vdechnul meči život. Pozvedla jej, povstala a otočila se. Zlo se zhmotnilo ve své nejhrůznější a nejkrutější podobě. Tisíc a jedna strašná podoba, tisíc a jeden ostrý střep zapichující se do její mysli...

Rozběhla se a s výkřikem ťala mečem. V poslední vteřině však v přízraku zahlédla tvář. Tvář, kterou znala ze svých snů. Její mysl, která až do poslední chvíle odolávala náporu stínů, konečně podlehla. I přes veškerou snahu svého průvodce otočila meč proti sobě a vrazila jej do srdce. Její tělo bez života kleslo do měkké trávy a stíny se začaly rozplývat. Tráva získávala zdravě zelenou barvu a kraj začal dýchat. A stromy budou navždy šeptat její jméno...