Zdravím všechny své milé čtenáře, přátele, stalkery i náhodné kolemčtoucí!
Jelikož zrovna teď spí obě má zlatíčka najednou, což není samozřejmostí, a já zároveň nejsem v kómatu ani v jiném podobném stavu, rozhodla jsem se, že je čas na další zápisek do mého cestovního deníku.
I když většinu času trávím na stejném místě, což je občas na hlavu a vyvolává mi to podivné stavy mysli, které mě nutí například k poslouchání Mozartova Requiem, Beethovenových sonát pořád dokola, případně Bachových suit pro cello, když jsem v rozvernější náladě, v čase se pohybuji stále vpřed s občasnými úskoky oběma směry. Takže vlastně cestuju!
Ještě stále jsem nesekla ani se svou vlastní hrou, ani s projektem 101/1001. Ne že bych si nemohla koupit ty věci, na které si pomocí své hry šetřím, ale takhle je to zábavnější a pomáhá mi to udržet pozornost. Jsem totiž takový anarchista, že jakmile se sama k sobě začnu chovat jako autorita, okamžitě zahájím vzpouru. Ne že bych neměla dostatečně silnou vůli, silnou vůli naopak má jak moje autoritativní já, tak i můj vnitřní anarchista, takže prostě nemůžu plýtvat energií na to, abych nechávala tyhle dvě potvory spolu bojovat.
Začala jsem psát pohádky pro děti. Primárně pro svoje děti, ale až se mi to podaří dotáhnout do nějaké hezké a použitelné podoby, ráda bych navázala i spolupráci s nějakým nakladatelstvím. Budou sice trochu smutné a chvílemi budou nutit k zamyšlení (a myšlení jak známo bolí převelice!), ale počítám s tím, že minimálně babička s dědou si je koupí.
Nainstalovala jsem si také Duolingo, abych nezapomínala španělštinu, když už jsem si ji do hlavy jednou nalila, ale jelikož telefon je už asi deset let spíš tolerovanou složkou mého elektroparku, asi si budu muset najít jiný způsob, jak si španělštinu procvičovat. Nechtěli byste se stát mými žáky? Mohla bych znovu začít s těmi edukačními články!
Daneček už skoro leze. Dokáže se kombinovanou silou válení sudů, rotování kolem osy pupíkové a kvasilezením přemístit o desítky centimetrů v řádu deseti minut. Je nesmírně zajímavé sledovat, jak má každé z dětí jiný přístup. Daneček se snaží a snaží, dokud se mu to nepovede, je v tomhle ohromně cílevědomý. Viktorka naopak sleduje a nic moc nedělá, asi čeká, až to za ní bráška prozkoumá a pak se o to pokusí sama. Minimálně s válením sudů to tak bylo, a pokud mohu soudit z jejího zaujatého pohledu na Danečkovo lezení, opět nasává vědomosti o pohybu a přemýšlí, jestli jí to za to stojí.
A jelikož už na mě z ložnice chrochtá, přeji vám hezký den a spoustu legrace.