Bratříčku, nevzlykej - 27. 10. 2010

Další sen z mé hlavy přímo do klávesnice. Enjoy and be scared!

Odpolední paprsky se draly oknem do učebny, která hýřila tisícem barev stavebnicových kostek. Děti se spokojeně batolily po zemi a házely po sobě hračky. Místností se rozléhal dětský smích. Skleněná výplň dveří se zachvěla nárazem zelené kostičky a do místnosti vstoupila mladá žena. Rozhlédla se po třídě a její zrak spočinul na malém chlapci. Upřeně koukal na holčičku, která jej bez mrknutí oka pozorovala. Děvčátko se po několika minutách zasmálo a odběhlo pryč. Chlapec zvedl hlavu a usmál se na matku. Sledoval jí pronikavým pohledem velkých tmavohnědých očí. Vztáhl k ní ruce a společně odešli.

Došli podzimním odpolednem až domů, kde se odstrojili a chlapec poměrně rychle na svůj věk vylezl po schodech. Usmál se na otce. Natáhl malou ručku a zamával. Muž se přiblížil k dítěti a zadíval se do jeho očí. Najednou v hlavě uslyšel jemný hlas. Bránil se tomu pocitu, ale... Marně. Hlásek se mu zahryzával do hlavy jako ozubené kolo. Koutkem oka zahlédl svůj obraz v zrcadle a zhrozil se. Od čela dolů se táhnul krvavý šrám. Krev stékala po tváři a kapala na podlahu. Bezmyšlenkovitě vyšel ven a ani nepřemýšlel nad tím, jestli je jeho zranění skutečné, nepřemýšlel nad tím, co dělá, jen se snažil utišit tu neskutečnou bolest, která jej trýznila z důvodů, o kterých se bál uvažovat. Došel do kůlny a vzal do ruky opřenou lopatu. Špičkou boty z ní oklepal zbytky staré hlíny a zamířil za město.

Slunce pomalu zapadalo a na obzoru rozlévalo krvavé červánky. Muž kráčel polní cestou, lopatu táhnul za sebou. Krev z jeho hlavy stále pomalu vytékala a tvořila temně rudé mapy na modré košili. Konečně. Došel k hřbitovní zdi a příšerná bolest se zmírnila. Že by konec? Sesunul se do trávy a zavřel oči. Náhle mu projela celým tělem ostrá bolest. V agónii došel k malému hrobu. Smetl listí z mramorového pomníku a nadechnul se. Lopata se zakousla do vlhké hlíny a narazila na dřevo. Za hodinu již muž kráčel k městu, v náručí malou rakev a v očích šílený výraz. Tváře umazané od hlíny a krve, klopýtal přes kočičí hlavy.

Konečně dorazil domů a položil rakvičku před synka. Ten se na něj krásně usmál a muže najednou přešla veškerá bolest. Přejel si rukou po tváři a nemohl najít jedinou stopu hrozného zranění a s úlevou klesnul k zemi v hlubokém spánku. Chlapeček se podíval na rakvičku a ta se jakoby kouzlem otevřela. Se zájmem se podíval na holčičku ležící uvnitř a usmál se. Holčička se posadila a otevřela oči. Byla oblečená v bleděmodrých šatičkách, v černých vlasech měla zlatou stužku a její oči byly úplně stejné jako ty jeho. Vydrželi na sebe koukat celou noc.

Dlouhou dobu se nic nedělo. Chlapeček se choval občas trochu zvláštně, nikdo se však neodvážil přemýšlet nad tím, co se kdy stalo, nebo co se může stát.

Až jednoho dne se probudil. Otevřel oči a usmál se. Tak krásně, jak se jen tříleté dítě může smát. Ale ať hledal, jak chtěl, nemohl v domě najít nikoho jiného, než svou dvaadvacetiletou sestru. Zatahal jí za cíp rukávu a ona se probudila. Ze snu se protáhla a podívala se na brášku. Hned věděla, co se děje, ale netušila proč. Z myšlenek jí vytrhnul až pronikavý zvuk stíhačky. Země se otřásla a dům nedaleko se sesunul k zemi. Vzala bratříčka do náručí a zavřela oči.

Nemohla chlapečka opustit, zamilovala si jej i přes jeho zvláštní chování, nebo spíš právě pro jeho podivné výstřelky. Utíkali spolu k řece. Její kanady se bořily do rozmáčené hlíny a bláto stříkalo na všechny strany. Krajina byla potemnělá, siluety stromů k nim natahovaly větve jako přízraky z jiného světa, pošmourný svět rušila jen její jasně červená šála. Doběhla k řece a nemohla věřit vlastním očím. Po vodě se plavily válečné lodě a střílely po všem, co se hnulo. Schovala se za strom. Podívala se bratrovi do očí. Kývla hlavou a položila jej na zem. S napětím sledovala dítě, jak beze strachu kráčelo ke břehu. Otočila se k nim hlaveň kulometu. Skousla rty. Bez dechu pozorovala člun, který se plavil směrem k nim. Seděli v něm dva vojáci, jakmile člun dosáhl břehu, vystoupili, namířili na sebe zbraně a vystřelili. Bratříček se na ni usmál. Váhavě vykročila k člunu a nastoupila. Člun se sám od sebe rozjel a vojáci na lodi jej vytáhli na palubu. Nato se seřadili a skočili do ledové vody. Jako ve snách sledovala, jak mizí pod hladinou, aniž by se pokusili se jakkoliv zachránit.

Loď se pomalu rozjela směrem k hlavnímu městu. Vytáhla z batohu rozmačkané koblihy a podělila se o ně s bratrem. Z šedivé hladiny foukal ledový vítr a šlehal ji přes tváře. Usedla na smotaná lana a objala bratra, který odmítal opustit palubu a jen upřeně hleděl před sebe. Přikrčila se, když zaslechla, jak se za ní cosi otáčí. Zazněl výstřel a už jenom sledovala, jak na lodi vedle nich vypuknul požár. Klestili si cestu do města, jako ve snách sledovala, jak nepřátelské lodě samy mizí, jak se srážejí. Připadalo jí to jako hra malého dítěte na bitvu, což vlastně byla pravda.

Po několika dnech, které strávili na palubě, kdy se o bratra starala, dorazili do přístavu. Lidé stojící okolo loď z uctivé vzdálenosti sledovali. Viděli, jak z můstku sestupuje dívka s malým spícím chlapcem v náručí. Pátravě se zadívala do davu a její oči zabloudily na pár, který důvěrně znala. Pomyslela si, že teď je ten správný okamžik, kdy se svou rodinou vyrazit na konvičku dobrého čaje...