Felix D. Laveille: Prolog

Vytvářím novou postavu do Dračáku. Je to kupodivu opět elf, ale tentokrát na to chci jít jinak a dřív než postavu použiju ve hře, ji chci mít pořádně propracovanou, aby se mi s ní dobře sžívalo. Tak co, jak se vám Felix D. Laveille líbí? Je to sice jen extra krátký prolog, ale jakmile provedu krátké úpravy v první kapitole, přihodím sem i tu. A máte i nějakou svou zamilovanou postavu z nějakého RP?

Válečné barvy na jeho tvářích zanechaly hluboké, nesmazatelné rýhy. I když se je tolikrát snažil smýt, pořád na vodní hladině viděl ty dvě černé brázdy, které spíš než v jeho obličeji byly vyryté v jeho duši. Jeho sny, přání a touhy se zvolna snášely na příkré stráně a stejně jako sněhové vločky rychle tály v zapomnění. Už jen velmi matně si pamatoval, jak chutnal jeho poslední svobodný nádech. Jak sladce chutnal ten vzduch s příchutí krvavě rudého písku, i když mu jazyk lepil na patro, každý krok ho stál nesmírné přemáhání a několikrát omdlel vyčerpáním. Tušil však, že tou samou stezkou několik let před ním kráčela ona, jeho věčná chiméra, přízrak, průvodkyně sny, ale také bolestně věděl, že se mu před několika dny rozplynula v náručí. A tohle vědomí nešlo přebít ničím – nezmizelo v náručí rozverných dívek a nezmizelo na dně lahve vína. Kaelin byla poznáním, moudrostí, silou, odvahou, krásou i energií; vším tím, čím se snažil být i on sám. Alespoň to mu našeptával tichý hlas v koutě jeho mysli.  Vyprázdnil třetí lahev a s tupým zaduněním se svalil na hrubě otesaný dubový stůl.