Ereandil
Teď když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc.
***
Vstup jen pro pomatené a stojí rozum.
***
Inteligence není choroba nakažlivá.
***
Móda je tak nesnesitelná forma ošklivosti, že ji musíme měnit každých šest měsíců.
Článek Nechci o tom mluvit...
Komentáře k článku: Nechci o tom mluvit...
sayonara: Věř, nebo ne, existují i bytosti, jimž neustálé vysvětlování vlastních neúspěchů působí nedobré pocity.
arthur dreistein: Chápu, že o neúspěších se nemluví lehce, ovšem člověka občas potká něco, co se mu nepovede. Ale není to důkaz neschopnosti jedince, je to prostě tak. Statisticky se něco povede, něco nepovede a není třeba z toho dělat vědu. Je třeba neúspěch vzít jako fakt a zkusit příště udělat něco jinak. Prásknout dveřmi je to nejjednodušší, ale nefunguje to. Je potřeba se k tomu postavit čelem a řešit to. Není dobré myslet si, že jsi neomylná, dokonalá, protože taková nejsi. Ale my tě budeme milovat i nedokonalou a možná nám bude to milejší, než dokonalý stroj na úspěchy. Všichni chybujeme a ten, kdo se chvástá, že ne, je divný... Ten si něco dokazuje, ten něco skrývá, ten má nějaký mindrák. Tak se na to vyprdni a dělej něco jinak. Třeba se usměj a vyslechni do konce, co ti ten druhý říká a možná uslyšíš věci, které ti pomohou na tvé cestě vzhůru... a neboj se naslouchat, ne každý tě chce ponížit, ne každý prahne být výš než ty. Jsou tací, co tě milují a chtějí ti pomoci, jen ty to ve své zaslepenosti nevidíš. A nechtějí tě urazit... Překvapuješ mne každou větou....
sayonara: Netvrdím, že jsem neomylná, jenom nevidím důvod, proč mluvit o neúspěších a dál se k nim vracet. Přála bych všem teoretikům optimistického přístupu, aby si vyzkoušeli, jaké to je, když nemůžou mluvit a skoro ani dýchat, a v tomto stavu se usmát a důstojně zareagovat.
Nicméně hlavní myšlenka zápisku byla ta, že jsou i lidé, kteří nestaví sdílení osobních informací na přední místa parametrů kvality vztahu.
schyzofrenyk: Za neúspěchem může být nějaká příčina na tvé straně. Zvládneš vždycky odhalit sama, jaká?
Někdy může být pro tvé blízké vědět, jak moc jsi o úspěch stála a co jsi pro něj udělala. Když se budeš chtít dělit jenom o úspěchy, budeš sdílet jenom část toho, kdo jsi. Chápu, že neřekneš každému všechno na potkání, ale pro mě je zvláštní představa, že by ke mně měl někdo cítit netriviální náklonnost a zároveň nechtěl, abych ho poznal.
V článku i komentářích je dost kategorických tvrzení a nadsázky – „vždy všechno vyžvanit”, „neustálé vysvětlování“. Možná by bylo účelnější mluvit jasněji, jasněji vysvětlit, čím se řídí, kdy už řekneš ne.
Co ti rozhodně nechci brát, je základní myšlenka, kterou v článku vidím. Nechceš být ke sdílnosti nucena, „nechci říct“ by mělo být respektováno. Tím jsem se vždycky řídil.
S čím ovšem zásadně nesouhlasím, je implicitně vznesené tvrzení, že k náklonnosti nepatří nějaká míra informací. Bez informací nejde budovat žádný vztah, ať už přátelský, partnerský, profesní. Zůstane u té náklonnosti, která je individuální, jednostranná. Proto je ve vztahu potřeba komunikace a když ta pokulhává, vztah to ničí. Snažím se tě tedy přesvědčit, abys „nechci říct“ neříkala zbytečně.
Přijde mi, že svůj stres od nějaké úrovně sama přiživuješ natolik, že tě ovládne a paralyzuje. Potřebuješ se ujišťovat, že jsi nad věcí, že ti všechno jde. Když to pak tak není, zpanikaříš. Rozložit člověku sebedůvěru není nic tak těžkého, zvlášť když o něm víš první poslední, jako víš o sobě. Pamatuj si, že navenek vždycky působíš mnohem lépe, než jak se můžeš cítit uvnitř. Panika jde ovládat a u zkoušky, při informování rodiny o rozchodu s přítelem nebo při přijímání nepříjemné zpětné vazby na vlastní chování, … nikde nejde o život. Můžeš se v klidu zastavit, nadechnout, vydechnout, usmát se a pokračovat. Ovládání stresu a paniky se musíš naučit a opravdu je chtít ovládnout, ne se do nich zavrtat a pustit k sobě každou sebeponižující (ano, sem se to slovo hodí) poznámku, která tě napadne. Přitom sebeponižující může být v takové situaci i snaha přesvědčit se, jak jsi dokonalá a že všechno máš pod kontrolou. Vzpomeň si, že ty pocity jde ovládat, a ono to půjde. Ze začátku si u toho můžeš představovat, že stojíš někde mimo svoje tělo a cokoliv nepříjemného schytá jenom ono, ne přímo ty; že jenom ovládáš loutku.
Připusť si, že dokonalá opravdu nejsi. Nemyslím racionální připuštění, které u tebe vidím, ale vezmi takový postoj doopravdy za svůj, potřebuješ se s tím smířit pocitově. Až uvidím, že si ze svého neúspěchu dovedeš udělat legraci a není v tom ani trocha zatrpklosti, lítosti nebo studu, spadne mi velký kámen ze srdce.