Feministky, moralisti a další pošuci

I příroda má své rozmary a své způsoby, jak mě udržet doma a zabránit mi ve vědecké činnosti. A právě v ten čas nastává okamžik, kdy se nejen zamýšlím nad různými společenskými jevy, ale dokonce o nich něco napíšu do svého internetového deníku. Je to dlouhé a na konci přijde otázka pro vás!

Dřív než se však začnu vyjadřovat nelichotivě, musím zdůraznit, že jsem opravdu ráda, že ženy mohou vlastnit majetek, vydělávat, volit a užívat si všech dalších výhod moderní civilizace. Rovněž je pěkné, že se na Internetu nevyskytuje moc výzev k vyvražďování všemožných skupin obyvatelstva, které by vypadaly reálně.

Co si ale vyslouží nejedno rozčarované pozvednutí mého obočí, jsou podivné snahy feministek o naprosté odtržení ženského pokolení od jednoho z hlavních ženských atributů - krásy. Všimla jsem si toho v souvislosti s humbukem kolem Miss UK. Ponechám stranou debatu, zda by univerzita měla propůjčovat své jméno k soutěžím, je mi celkem jedno, jestli zaštiťuje volejbalový turnaj nebo soutěž krásy. První aktivitu neprovozuji a na druhou jsem příliš malý exhibicionista, i když idea vítězství v podobné soutěži není neatraktivní.

Pod jakýmsi článkem, který se nešťastnou soutěží zabýval, se strhla vášnivá debata. Na jedné straně stály feministky, které volaly po tom, aby žena přestala být vnímána primárně jako krásný objekt. Zajímalo by mě, jak to chtějí udělat. Objem informací, které přijímáme zrakem, se pohybuje kolem osmdesáti procent. Takže ženy budou nosit na obličeji pytel s přehlednou tabulkou svých duševních krás? Nebo se vynaloží nemalé úsilí na přinucení heterosexuálních mužů a homosexuálních žen, aby objevovali vnitřní půvab ošklivých žen? Ne že by to z pohledu ošklivých žen nebylo lákavé. Nicméně krása může být relativní (pokud dotyčná nemá vzezření trávicí soustavy naruby), a navíc i méně hezká žena může někoho zaujmout. Jen se musí víc snažit. Stejně jako se musí víc snažit méně nadaní žáci ve školách. To je prostě příroda a tahat do ní takový komunismus by bylo nešťastné.

Ostatně ty dívky se hlásí do podobných soutěží dobrovolně a těší je zájem. A když nějaká malá holka po shlédnutí podobného pořadu propadne anorexii, problém není v soutěžích krásy nebo v obrazu ideální ženy, ale někde jinde. Třeba ve výchově.

Velice hezky to vystihl pan Werich. Prohlásil, že jediná správná emancipace je taková, která zvýší vážnost ženy v očích muže a zároveň nesníží její atraktivitu pro jiné orgány. S tím musím souhlasit, Werich naprosto přesně vystihl smysl feminismu, jak ho uznávám já. Krása a půvab jsou důležité, stejně jako je důležitý intelekt a další duševní kvality. A nevidím jediný důvod, proč bych si neměla užívat výhod, které mi krása přináší. Pozvání na oběd nebo na drink, v neznámé i známé zemi, rozhovor na poutnické stezce, to zahřeje na duši a potěší. A není jediný důvod, proč by mě podobně milé a přátelské gesto mělo urazit. Vždyť i já si užívám společnost sympatických lidí, na které se hezky kouká, a není v tom nic nepatřičného.

Další věc, na kterou se dívám s nelibostí, je jistá nespravedlnost těchto gender fúrií. Na jedné straně jim vadí žena-kráska, ale na straně druhé tak nějak zapomínají na muže, na které společnost kouká jako na silné a nezlomné jedince, kteří živí rodinu, přenechávají svá místa v záchranných člunech a bojují ve válkách. Tohle žádnou z feministek nenapadne? Žádná z nich se nepozastaví nad tím, jak se asi cítí muž, co dostal vynadáno od dívky, kterou pozval na drink, že je sexistické hovado? Kterého málem zabila pohledem slečna, které se opovážil podržet dveře? Který musí za každou cenu udržet vážnou tvář, když o něco jde?

A z těchto důvodů nechci mít se současným feminismem nic společného. Pokud se bude zabývat platovým zrovnoprávněním, uvítám jeho myšlenky, ale prosím pěkně bez těhle podivných kravin, které dělají ze světa nepříjemné místo.

A jako druzí na řadu přicházejí moralisté a lidé vyznačující se větou "co tys v životě dokázala?".

V debatě s kamarádkou, která je v bezpečné vzdálenosti od téhle republiky, jsme narazily na jednu slečnu. Říkejme jí třeba S. Ona slečna S si vytvořila stránku, kde zveřejňuje své fotky s komentářem, že je nejkrásnější a nejchytřejší. Proč ne. Každý si o sobě může myslet, že je nejkrásnější a nejchytřejší, a těm šťastnějším to i prochází.

Slečna S je hezká, má hezkou tvář, postavu, na kterou se hezky kouká, a pravděpodobně bude i chytrá. Což by nebyl problém, kdyby své fotografie doprovodila komentářem, jak je děsně šeredná a tlustá. Ostatní by ji utěšovali a vyvraceli její strašný omyl. Co se ale stane, když napíše, že je nejkrásnější a ostatní ji můžou políbit nohu? A proč se tak stane?

Z internetové džungle se vyrojí tucty méně či více zakomplexovaných jedinců, kteří, vyzbrojení arzenálem vulgarismů a pravopisných chyb, se na slečnu S sesypou a začnou jí nadávat, co si to dovoluje.

Zajímavý úkaz, že by bylo zakázané na vlastní stránce vyjádřit svůj názor na sebe a většinovou populaci? Inu (to je japonsky pes), mám takovou teorii. Tito jedinci jsou stiženi psychickou poruchou, totiž svou vlastní normálností, dospělostí a rozumem. Tyto vlastnosti jim tvrdí, že jediná správná cesta v životě je najít si partnera, zplodit potomka a hlavně nevystupovat z řady. Nemít sebevědomí. Nedejbože o sobě říct, že jsou hezcí a chytří a mají se rádi.

Takoví lidé to o sobě ani říct neumí. Neumí se upřímně pochválit. Neumí sami sobě zalichotit. Jsou nespokojení se svým životem. A tak, když se najde někdo, kdo tohle umí a jejich vlastní nespokojenost jim připomene, mají potřebu ho sestřelit a hledají na něm sebemenší smítko, aby ho stáhli zpátky k sobě na zem. A i když konkrétně na jejich osobě nebyla spáchána žádná hanebnost, vztáhnou na sebe ono obecné tvrzení o společnosti, rozlítí se a s odhodlaností líté šelmy se pustí do slečny, která jim ukázala jejich vlastní nedokonalost, nesplněné sny a slabost.

Začnou se ozývat zasloužilé rodičky, které se ptají, co slečna S dokázala, že si dovoluje tvrdit, že je nejkrásnější a ostatní ji mohou leda tak mít rádi.

Začnou se ozývat zhrzení mužové, kteří by na slečně S nejraději spáchali fyzické násilí.

Začnou se ozývat nevzhledné dívčiny hledající chlup nakřivo, aby mohly zase zapomenout na vlastní (pod)průměrnost.

Slečna S opravdu něco dokázala. Dokázala přilákat pár tisíc oveček, z kterých vytáhla to nejhorší, co se v nich jen dá najít. Přinutila lidi, kteří ji neznají, aby na její stránku vyzvraceli své největší komplexy. Škoda jen, že si většina z nich neuvědomí svoji patologickou normálnost. Napíšou nenávistný komentář na stránku, kterou sami vyhledali, a půjdou spát s pocitem, že to slečně S zase nandali, že oni mají pravdu. Že oni jí ukázali, jak nejsou ti ubožáci, co prodali vlastní duši bankám, konzumu a normálnosti.

A k čemu je skromnost? Nezatracuji tuto vlastnost, ale nevidím jediný důvod, proč bych ji měla vzývat a stavět na piedestal všech vlastností. Komu ubližuje neskromnost? Komu uškodí, když sama o sobě řeknu, že jsem krásná a chytrá? Komu bude vadit, když přijmu kompliment s úsměvem a neodbydu jej mávnutím ruky a obligátním "Ale jděte, vždyť to není vůbec pravda"?

Je spousta jiných vlastností, které si zaslouží větší pozornost. Co třeba taková odvaha? Čest? Inteligence? Loajalita? Vášeň? Kreativita? V porovnání s těmito vlastnostmi pro mě jaksi skromnost ztrácí váhu. A jaký má na feministky, moralisty, skromnomilství a jiné entity názor mé drahé čtenářstvo?