Ereandil
Teď když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc.
***
Vstup jen pro pomatené a stojí rozum.
***
Inteligence není choroba nakažlivá.
***
Móda je tak nesnesitelná forma ošklivosti, že ji musíme měnit každých šest měsíců.
Článek Alternativní pes
Komentáře k článku: Alternativní pes
morell: To je moc pěkný článek a souhlasím. Netřeba omezovat tam, kde to není potřeba. 
Psi jsou fajn, když jsou dobře vychovaní a když sou nebezpeční, tak to chápu, viděla jsem i zlýho psa, kterýho páníček by nepustil z vodítka, ale má tak pevnou ruku,ž e ho může brát mezi lidi, protože řekne a pes poslechne - je to obranář a při tom takový mazel... Dal mi hlavu do klína a chtěl hladit.
sayonara: Právě. Říkám si, že některá opatření jsou prostě jenom paranoia.
K tomu pokládání hlavy do klína jsem slyšela zajímavou věc - že tím prý psi dávají najevo svou nadřazenost a že to má být paralela k situaci, kdy jeden pes druhému odhalí břicho. Ale ještě jsem neměla šanci to ověřit.
Šárka: Tak to musel být pěkný zážitek. Škoda jen, že pejsků je u nás tolik a majitelé je tak málokdy zvládají, že bez obojku nemohou chodit všechny fenky a všichni pejsci. Žádný pes snad není doopravdy zlý, jen špatně vychovaný. Jak si ty vlky vychováme, takové je máme
takashi-san: Tak s tím, co jsi napsala absolutně nesouhlasím. Mám k tomu dobrý důvod.
Na každoroční rodinné sešlosti jsme se, jako vždycky, bavili na zahradě a kolem nás pobíhal strýcův pes (nějaká směska, nepamatuji si jaká). Vždycky zlatíčko, rád se mazlil, zbožňoval děti a byl dobře vycvičený (strýc je policejní psovod), ale pak mu ruplo v palici a skočil po mě. Nic jsem mu neudělal, pokud by tě to zajímalo, já ho ve skutečnosti ani neviděl. Prostě se na mě vrhl a než mě teta stihla zalehnout, potrhal mi ruku, díky bohu, že se mi nezakousl rovnou do krku. Oba jsme skončili v nemocnici a pes v lese s kulkou v hlavě. Od té doby nemůžu tahle zvířata ani vidět a nejvíce mě vytáčejí lidé, kteří je nechávají volně pobíhat s argumentem, že on je přece hodný a nikomu by neublížil. Jsou to lidé, kteří zřejmě nemuseli měsíce docházet na fyzioterapie, aby mohli normálně psát nebo používat příbor. Omlouvám se, jestli je můj komentář příliš tvrdý, ale je upřímný a přesně vyjadřuje pocity, které ve mě tenhle článek vyvolal.
sayonara: Je mi líto, co se ti stalo. Taky nejsem úplně nepokousaná, ve dvou letech mě kousnul sousedovic knírač do obličeje, ve třinácti náš zlatý retrívr, pak jsem měla ještě dvě menší škrábnutí, ale nikdy to nebylo víc než na několik stehů.
Pořád si ale myslím, že takhle to paušalizovat a svazovat psy preventivně, kdyby se něco náhodou chtělo stát, je dost nefér.
Vidím v tom takovou paralelu, jako kdybys preventivně nasazoval třeba kulturistům pouta, protože se může stát, že jim rupne v bedně, inteligentní lidi odposlouchával, protože by třeba mohli vymyslet, jak na nějaký daňový podvod, a podobně.
takashi-san: Lidé jsou můj vlastní druh, s nímž musím chtě nechtě "koexistovat" a jsem smířený s představou, že někomu přeskočí a třeba mě strčí pod auto nebo jednoduše zastřelí, ale psi (šelmy) se řídí jen a jen svými instinkty, kterými jsou v první řadě lov a zabíjení. Jsou k tomu vybaveni zuby a drápy, které mají neustále s sebou a kdykoliv je mohou použít. Prosím, ať si je jejich majitelé pouští na svých řádně oplocených pozemcích, v přírodě a na místech k tomu určených, ale ne ve městech.
S vypětím všech sil si dovedu představit, co se ti na tvém zážitku líbilo, ale lidé, kteří si psa pořídí musí respektovat, že ne všem se líbí, když kolem nich něco takového čmuchá nebo na ně dokonce skáče. Určitě ti to bude připadat směšné, ale pro mě je traumatizující i setkání s čivavou, takže to možná trochu "hrotím", ale zákony každopádně mluví jasně a já s nimi souhlasím.
sayonara: To možná bude ono, lidi za svůj druh zase tolik nepovažuju, resp. na to nejsem extra hrdá a vlastně to pro mě moc neznamená.
Lidi nerespektují tolik věcí, co se mi nelíbí, že psi jsou to nejmenší... Nemůžu si zajít tak do 70% podniků, aniž bych nasmrádla, musím se řídit zákony, které se mi nelíbí, pořád musím dodržovat nesmyslná nařízení.
A za většinu mého trápení můžou právě lidi, ne psi. Když mě Jeff kousnul do ruky, tak jsem byla vyděšená, ne proto, že by ze mě tekla krev, ale právě proto, že jsem se děsila toho, že by ho mohli popravit. Člověk by za to nedostal ani rok ve vězení a psa by sprostě zavraždili.
Navíc používám v tomhle čistou logiku - s největší pravděpodobností zemřu kvůli svému životnímu stylu (kardiovaskulární problémy, část rakovin, mrtvice), náhodě (další část rakovin, autonehody), přírodě (na stáří) a napadení divou zvěří je až někde daleko za tím.
Nicméně chápu, co tě trápí, protože traumatické zážitky jsou svině.
takashi-san: Teda, tohle se začíná trochu zvrhávat. Nechtěl jsem u článku o pro tebe tak hezkém zážitku vyvolat debatu o nedostatcích lidské rasy, nařízeních a zákonech.
S tou vraždou jsi mě, ale pořádně zaskočila. A poprava? To jsou trochu silná slova. Já s ním nemůžu soucítit, protože mi způsobil spoustu bolesti. Zvířata mám rád(mnohem radši než lidi a všechna kromě psů) a moje nejlepší kamarádka je krajta, kterou bych nedal ani za nic.
Nemyslíš, že je trochu rozdíl mezi kousnutím a potrhaným svalstvem? Já si naštěstí nic nepamatuji, vím jen to co mi potom vyprávěli přítomní, ale i to úplně stačilo.
Byla jsi někdy vážně zraněná? Opravdu vážně? A ještě vinou člena rodiny? Kdyby se mi zakousl do krku, tak jsem mrtvý. A ať už to udělal z jakéhokoliv důvodu, mohlo se to kdykoliv opakovat. Jeho smrti nelituji. Nedovedu si představit, že by se o něj někdo z rodiny chtěl starat a který normální člověk by si ho vzal? Vím, že umřel rychle a byl pohřben. Nikdo ho nepohodil na smeťák.
A způsob své smrti si dovedu živě představit. Se svým talentem na úrazy si určitě srazím vaz, když uklouznu na banánové šlupce. Čistě logicky.
Mimochodem, inspirovala jsi mě. Málokdy se setkávám s inteligentními lidmi a ačkoliv musím hodně přemýšlet, abych ti stíhal, jsem rád. Můžu se pochlubit, že jsem se vykašlal na "proud" a přestal jsem kouřit. Radši si o přestávkách čtu knížky od chytrých lidí, než abych se zapojoval mezi ty pokrytce. 
A hned se cítím o něco líp.
sayonara: Jsem ráda, že jsem tě inspirovala a zvrhávání debaty mě nikterak nepohoršuje.
Sama si nic moc z toho prvního kousnutí nepamatuju, jenom to, že jsem pak seděla na lékařském křesle a soused mi sešíval pusu.
Fyzicky mě nikdo vážně nezranil, nicméně psychicky ano, před několika lety a ještě pořád si to uvědomuju. Nechci tady porovnávat, co je horší, jenom vím, že mi opravdu bylo velice nedobře a to "nedobře" je velice něžný eufemismus.
A nebyla to ničí instinktivní reakce, bylo to promyšlené, sadistické a o to to bylo horší. Zvíře jedná na základě instinktů, není v tom nic osobního, je to v podstatě náhoda, takže si pak neříkáš, co jsi komu udělal, prostě jsi byl ve špatnou dobu na špatném místě. A říkám si, jestli je potřeba trestat smrtí v podstatě nehodu.
Když někdo zraní cíleně a úmyslně tebe, je to mnohem horší. A proto mi nedává smysl, proč za stejný (a navíc úmyslný) čin jsou lidé prakticky netrestáni.
A gratuluji k nekouření. Ono je vždycky spousta jiných věcí, do kterých se dají vrážet peníze, a i takový polibek je příjemnější.
takashi-san: -Podle mě je nehorší kombinace fyzického i psychického zranění. Fyzická bolest přestane, ale psychická zůstává o mnoho déle, někdy nezmizí vůbec. Znám to moc dobře.
-Instinktivní útok není jistě z pohledu nezúčastněného, tak závažný a trestuhodný, ale na trauma to bohatě stačí.
-Promyšlený a sadistický útok je rozhodně mnohem horší a ukazuje, jak lidé, na rozdíl od zvířat, dokáží být krutí. Jak neustále říkám, jsem s tím smířený, jelikož nemohu udělat nic proto, aby se to změnilo. Nemám sílu s tím nějaký způsobem bojovat a nejspíše bych ani nevěděl jak.
-Většina zákonů postrádá smysl, ale s tím opět nic neuděláme. Musíme je zkrátka respektovat, pokud chceme v tomto světě žít. Tedy, ne že bychom chtěli, ale nějak nemáme na výběr.
sayonara: Ad 1. Souhlasím, je to logické i matematicky.
Ad 2. Určitě to na trauma stačí, ale zdá se mi, že z psychologického hlediska se s tím dá mnohem lépe pracovat. Nejsem sice nijak školená v psychologii, ale myslím, že strach po instinktivním útoku je hodně podobný fobii (třeba jako z pavouků), zatímco když máš něco promyšleného, často se to vyskytuje s nějakými komplexy méněcennosti, nejistotou a já nevím, jakými ještě radostmi.
Ad 3. Je docela zvláštní, že jsi smířený s promyšlenou krutostí, která může nastat od lidí, ale psi tě děsí. Nechci rýt, jenom mi to připadá zajímavé a čekala bych to naopak.
Ad 4. Ano. Většina zákonů postrádá smysl a je užitečné tvářit se, že je respektuji, a nenechat se chytit při jejich porušování. Naštěstí se často dá najít určitá zóna svobody, v které se dá dýchat.
sayonara: Nechceš znovu založit blog? Nějak jsem se na něj začala těšit a pak zmizel... Mám ráda blogy lidí, které nepatří do "blogerské elity", která mě vytrvale přehlíží. 
takashi-san: No, strach je ve většině případů nelogický. V tom mém určitě. Mám problém i s malými psi, i když vím, že kdyby mi některý chtěl něco udělat, neměl by šanci.
A s krutostí lidí jsem v podstatě vyrovnaný, protože jsem se s ní setkával často a nikdy jsem nenašel způsob, jak se jí vyhnout nebo ji zastavit. Zažíval jsem šikanu, protože jsem byl jiný a dostalo mě to natolik, že jsem chtěl zapadnout mezi lidi, které nemám rád. Ovládlo mě to a změnilo. Díky tobě a pár dalším blogerům na píše.cz, jejichž heslem je v podstatě jít proti proudu, jsem si to uvědomil a rozhodl se s tím něco udělat, ale tím to končí. Můžu změnit sebe, ale nezměním ostatní, tak proč se tím trápit?
A blog jsem smazal, protože když jsem o sobě psal, uvědomil jsem si, jak jsem zmatený a že si vůbec nerozumím. Po článku o prababičce jsem si dokonce začal připadat jako sociopat. Možná ho znovu založím, až si sebou budu trochu jistější.
sayonara: Je trochu paradox, že nepříjemný zážitek se psem ti zanechal takové trauma a roky šikany ti nepřivodily žádný strach z lidí, nebo aspoň ne takový, který by sis uvědomoval. Jsem takový psychologický samouk, takže mě tyhle věci občas trochu zaujmou.
Možná ti blog pomůže najít v chaosu trochu řádu a srovnat si myšlenky. Trochu si porozumět. Já si připadám jako sociopat poměrně často. Nevím, proč by sis tak měl připadat, když tě moc nezasáhne smrt nepříliš blízkého člověka.
Když umřel děda, kterého jsem neznala, taky to se mnou nic moc neudělalo. Nikdy jsem ho nepotkala a bylo mi trochu líto, že se jeho život změnil v alkoholismus a samotářství, ale jinak pusto prázdno.
Tak bych se nebála. Jestli jsi sociopat, určitě někde existuje smečka, kde se budeš cítit jako mezi svými.
takashi-san: Tohle mě nikdy nenapadlo.
Možná je to tím, že mezi lidmi jsem se vždycky cítil jako mimozemšťan, kdežto psi byli moji kamarádi, kterým jsem věřil.
Ehm... Smečku ne. Radši stádo
sayonara: Doporučuji smečku. Už jenom proto, že stádo má většinou svého pasáka a často skončí jako potrava nějaké smečky.
schyzofrenyk: Takashi-san, jeden bývalý dlouholetý blogger se přidává k tomu, že blog pomáhá utřídit myšlenky a na psychiku působí pozitivně. Jako Schyzofrenyk jsem se v blogosféře začal označovat proto, že jsem měl pocit, jako bych se na svět koukal mnoha pohledy najednou. Tehdy mi nebylo ani patnáct. Ani teď, ve svých třiadvaceti, nemám pocit, že by ta přezdívka byla úplně neaktuální.
Důležité je, abys věděl, kterým směrem svůj život chceš řídit. K rozmýšlení se občas hodí něco napsat. Pokud ti není příjemné psát na blog, pořiď si klasický papírový deník.
Pocity odtržení od společnosti nejsou nijak výjimečné. Nehodnoť se nějakým pseudoobjektivním měřítkem. Nemůžeš vědět, jak tě ostatní vnímají, dokud ti to neřeknou. A ostatní občas mají pravdu, občas ne. Tím, co ti o tobě řeknou, se tě snaží ovlivnit. Někdy směrem, kterým se rád vydáš, jindy by tě nutili do přetvářky nebo něčeho ještě horšího – pak prostě drž kurz, který sis určil, a nenech se z něj svést. Ty řídíš svůj život a ostatní ti jenom říkají, co by od tebe chtěli. Vyhovět jim můžeš a nemusíš. Když dlouhodobě nepřispívají ničím konstruktivním, obrať se k nim zády. Odlišuj, co jsi ty a co ostatní, věř si a část zmatení se ztratí.
schyzofrenyk: Ad promyšlený útok a zvířata: Nedělejme si iluze, jak jsme speciální. Zvířata umí být taky potvory. Dalo by se pochopit, že když učí mláďata lovit, zpravidla nechávají potravu trpět déle, než je nezbytně nutné. Ale třeba u koček domácích je možné pozorovat, jak se i dospělý jedinec baví trápením své kořisti, typicky myši. Pro spoustu lidí jsou lidoopi speciální případ a nepovažují je za zvířata, ale nemuseli by do nich říct, že mezi nimi existuje genocida. Ano, prokázaná. Tohle za instinktivní chování označit nejde. Zajímavé články z Googlu padají na spojení slova genocida se „šimpanz“ i „orangutan“.
Většina zákonů rozhodně nepostrádá smysl. Průměrný člověk ho u mnoha nevidí, ale to neznamená, že tam není. Přijde mi, že je chybou školství, že o svých zákonech nevíme mnohem víc. Spíš než na absenci smyslu hádám narážíš na mnoho chyb a logických paradoxů, které se v nich schovávají. Část z toho jsou obyčejná lidská selhání (včetně neschopnosti, lenosti, …), část bohužel záměrné chyby. Kdybychom ale dlouze mluvili o politice, státu a zákonodárství, je to na můj vkus pod článkem o psovi v metru už moc off-topic.
Přidám tedy jen postřeh, že se tomu vyhnout jde, na výběr máme. Jeden spolužák z gymplu je teď v zenovém klášteře v Polsku. Vykašlal se na studium psychologie na Masarykově univerzitě. Během studia se věnoval zahrádkaření, choval s kamarádem kozu, přes prázdniny se učil u pastevce, plánoval si pořídit včelstvo, spoustu potravin si obstarával dumpster divingem. Snaží se o minimalizaci závislosti na civilizaci, soběstačnost, zdravý životní styl s dostatkem pohybu a práce na čerstvém vzduchu, … Je to jeden z nejspokojenějších lidí, které znám. Podle popisu by mohl vypadat na sociopata, ale myslím, že kdybys ho potkal vedle mě, budu ti připadat mnohem divnější já a s ním si dobře popovídáš. Když ti společnost nevyhovuje, změň ji, nebo ji vyměň. Odstěhuj se do jiné země, vstup do kláštera, staň se poutníkem nebo poustevníkem, … Nebo jdi do politiky, založ občanské sdružení, organizuj petice a demonstrace, … Možnosti máš a pokud se jich dobrovolně vzdáš, buď s tím musíš být opravdu smířen, nebo budeš nešťastný.