Proč bychom se netopili aneb ať se práší za kajaky

O víkendu jsem zjistila, že plavit se na kajaku je docela sranda.

Před několika horkými dny jsem se setkala s Maruškou a Damiánem, a protože by byla ohromná škoda nevyužít toho, že mezi sebou máme čerstvého pana doktora, vydali jsme se na vodu, kterou pro nás zařídil a naplánoval Béďa. Slovo dalo slovo a během třiceti vteřin jsem na kajakovou výpravu nalákala i Tomáše, takže jsme ve čtvrtek odpoledne mohli vyrazit vstříc neznámému. Alespoň tedy pro mě a pro Toma neznámému, ostatní na kajaku už někdy předtím ujeli víc než sto metrů.

Ubytovali jsme se v Pikovicích, které dřív nesly krásné germánské jméno Pikowitz, podpálili kousek kempu k tomu určený a po noci plné Tramínu a Béďovy kytary jsme se v Týnci vydali na mocné vlny Sázavy. Škoda jen, že ty mocné vlny nebyly zase až tak mocné a Sázava byla na hranici sjízdnosti. No, ale co. Vybrala jsem si přátelsky vyhlížející modrý kajak, za pomoci ostatních jsem se v něm zašprajdila a zkusila jsem si pár manévrů.

A v tu chvíli jsem ztratila většinu zábran a respektu vůči tomuto plavítku. Abych si vyzkoušela na kajaku všechno, hned jsem se při vystupování cvičně cvakla. A v ten okamžik jsem si uvědomila, že opravdu není dobré stát nesymetricky.

Mám na zadku parádní modřinu, hraje všemi barvami a vypadá podobně jako příšery z Pacmana.

Na první jez jsem koukala poněkud s respektem, nemohla jsem najít vhodnou cestu, protože bylo tak málo vody, že čistá cesta v podstatě neexistovala. Tak jsme s Tomem vystoupili z lodí, zatímco ostatní ho nějak přešoupali loďmo.

U dalších jezů se mi už nechtělo vystupovat, tak jsem je raději sjela. Přece nebudu srab, že?!

V hospůdce u Kamenného přívozu jsme potkali dokonce i nutrie. Pár jich bylo zrzavých, většina hnědých, proplouvaly tam mezi kachnami a vůbec se s nimi nepraly o ohryzky, které jsme jim házeli. Takže jsme museli lépe mířit, neboť jsme chtěli ty potvory chlupaté nakrmit.

Bohužel Toma potkala nemilá věc a vypadla mu plomba, tak jsme se museli vrátit do Pikovic trochu rychleji. Chudák si pak odseděl pár hodin na pohotovosti v Praze a my jsme připíjeli na jeho zdraví Tramínem a medovinou, kterou Maruška sehnala od nějakého drobného dealera dobrých domácích lihovin.

V sobotu nás probudil jakýsi agro metal, kterým si v sedm ráno zpříjemňovali vstávání nějací motorkáři. Mé hudební cítění trpělo, ale naštěstí ne tolik. Dojeli jsme znovu do Týnce, kde na nás čekaly loďky, a vyrazili jsme. Poté, co jsem musela přeprcat (vhodnější termín mě vzhledem k povaze pohybu na loďce nenapadá) asi tak polovinu kamenů v Sázavě, jsem se naprosto zbavila veškerých zbytků strachu, byla jsem spíš sprostá, protože na mnoha místech existovala jenom špatná a ještě horší cesta. A to bylo dobře, protože kdybych se bála, nic nového se nenaučím a budu dělat jenom to, co znám.

Druhý den jsem si jízdu užila víc než ten první, protože jsem tu cestu už znala a dostatečně jsem se se svým Titanicem seznámila.

Sjela jsem si všechny jezy, jeden dokonce i po boku, protože fyzika hrála proti mému záměru, na jednom jsem se skoro cvakla, protože jsem místo špatné cesty vybrala tu ještě horší a zasekla jsem se na kamenech. To jsem si říkala, jestli se cvaknu, nebo ne. A co s tím jako udělám? A potom jsem si řekla, že to musím zvládnout a že to nebudu vzdávat. Vybrala jsem tedy vhodný směr a pro nezasvěcené veselými pohyby jsem se sunula vpřed. Úspěšně.

V sobotu jsme si zahráli i vodní pólo s kajaky, házeli jsme si míčkem a bojovali o něj, no byla to dobrá sranda. Až se nám z toho cvaknul pan doktor. Před Pikovicemi jsme se ještě vykoupali a s Maruškou jsme skákaly ze skály a pak jsme museli naše milé loďky vrátit. To se k nám už připojil Tomáš, který přinesl čerstvou zásobu Tramínu a nějaké další dobré věci, a užívali jsme si večerních radostí vodáckých.

Byla to moc příjemná výprava. A na to, že jsem předtím na kajaku nejela, tak jsem nebyla ani tak beznadějná, jak by se mohlo od některých začátečníků očekávat. Už se těším, až pojedeme někam příště. Třeba příští víkend na Orlici s panem doktorem Leošem. :-)