G. Verdi - Aida

Včerejší večer nabral díky Tomově ségře úplně jiný směr, než jsem původně očekávala. Dostali jsme totiž lístky na Aidu do Státní opery. A tak jsme se tam vydali.

Spoiler alert!

Verdi psal Aidu na objednávku divadla v Káhiře, což je také důvod, proč se celý děj odehrává v Egyptě. O co tedy v opeře jde?

Skladatel nás přenese do starého Egypta. Faraónova dcera Amneris je zamilovaná do Radama, který má vést egyptské vojsko do boje proti Etiopanům. Jenže ten je zamilován do otrokyně Aidy, která je shodou okolností dcerou etiopského krále. Amneris má podezření, že objekt její touhy její city nijak zvlášť neopětuje, nicméně Aidu nenápadně neodstraní (což by jí v budoucnu ušetřilo řadu potíží), ale nechá ji žít po svém boku, i když zná její tajemství, že Radama též miluje. A chudák rozpolcená Aida neví, pro koho se má modlit.

Radames se vrátí jako vítěz a přivede s sebou spoustu zajatců, jimž vyprosí u faraona svobodu. Takže Aida a její otec zůstávají jako rukojmí, ostatní jdou dělat výtržnosti po Egyptě. Aidin manipulátorský otec ji donutí, aby z Radama vytáhla polohu vojsk, což udělá, a Radames pak chce s Aidou prchnout do její vlasti.

Jenže ouha, Amneris celý rozhovor vyslechla, Radames je zatknut, Aidin otec zabit a Aida se kamsi vypaří. Amneris je rozhodnutá svého milého zachránit, tak mu nabízí, že když se zřekne Aidy, bude omilostněn. Radames ji však v podstatě sdělí, ať si trhne nohou, že bez Aidy to nemá cenu. A to Amneris nebyla žádná nesnesitelná mrcha, byla to poměrně milá princezna s dobrým srdcem.

Takže následoval srdceryvný výstup Radama, kterak umírá z pravé lásky, načež se v uzavřeném hrobě objevila i Aida, která tam vlezla předtím, protože tušila, co jejího milého za vlastizradu čeká.

Po hudební a choreografické stránce to bylo skvělé, moc se mi líbilo, jak si vyhráli se scénami a kostýmy. Zvlášť mě zaujalo, jak Verdi pracoval i s a capella sborem, nebyla to celou dobu jenom sóla nebo sbor schovaný v celém orchestru. Prostě nádherné dílo krásně zpracované.

Co mě však dlouhodobě na Státní opeře vadí, jsou jejich titulky. Kdyby to tak ostře nekontrastovalo s precizním zpracováním hudby a scény, ani mě to nebude zvlášť trápit, takhle to ale působí jako pěst na oko. Česká i anglická verze se občas rozchází s italským originálem, a když už to poznám i já, tak to je co říct. Navíc české titulky ne vždy odpovídají anglickým a často působí jako produkt automatického překladače. Poslední kapkou byl obrat "shlížet k bohům". Proto znovu apeluji na Sorellinu, ať pošle do Státní opery CV s dotazem, zda by v této oblasti nebylo možné zahájit nějakou externí spolupráci. :-)

Jinak ale vřele doporučuji!