Diplomatie

Včera jsem v rámci 17. ročníku Festivalu francouzských filmů s Péťou, kolegyní z matfyzu, zašla na film Diplomacie (Diplomatie). Péťa měla nějaké volňásky, tak mě pozvala.

Spoiler alert. Jestli nevíte, kolikrát Paříž vyletěla do vzduchu, a nechcete přijít o překvapení, počkejte si na příslušnou hodinu dějepisu.

Těžiště filmu se nachází v rozhovorech německého generála Choltitze a švédského diplomata Nordlinga. Ten se jednoho srpnového dne objeví v generálově pokoji, ví o něm téměř všechno a dává odvážné rady, aby neuposlechnul. Snaží se ho přesvědčit, aby upustil od svého záměru splnit Führerův rozkaz a zničit celou Paříž. Zprvu jednoduše vypadající zápletka, kdy sympatický a charismatický konzul přemlouvá stárnoucího zatvrzelého nacistu nabírá zajímavý směr, když se postupně odhalují generálovy pohnutky. Ukazuje se totiž, že skutečnost není tak snadno řešitelná, do hry vstupují rovněž přibližující se spojenecká vojska a prchající německá. A tak díky kombinaci jemné psychologie, obratného jazyka a rozumně užitého soucitu je Paříž zachráněna.

I když film nepokrývá velký časový úsek, na žádném místě se zbytečně nevleče. Zdálo se mi, že všechno má svůj význam a pan Schlöndorff precizně vystavěl celý snímek tak, že jsem se dokázala vžít do obou hlavních postav. Velice se mi líbila hudba k filmu zvolená - hned v úvodu mě potěšila druhá věta Beethovenovy sedmé symfonie. Není to sice úplně neotřelá volba, slyšela jsem ji minimálně v Ai no mukidashi (Love Exposure), ale seděla tam hezky. Také mě potěšil fakt, že na rozdíl od mnoha filmů, kde všichni jakýmsi záhadným způsobem mluví a rozumí anglicky, se v Diplomacii mluvilo francouzsky a německy.

Film je částečně založený na skutečných událostech - generál Choltitz je opravdu známý jako zachránce Paříže a několikrát se setkal se švédským konzulem Nordlingem. Proč se rozhodl Paříž ušetřit, však zůstává záhadou.