Teď když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc.

***

Vstup jen pro pomatené a stojí rozum.

***

Inteligence není choroba nakažlivá.

***

Móda je tak nesnesitelná forma ošklivosti, že ji musíme měnit každých šest měsíců.

schyzofrenyk: „Jak moc se změní pohled na život poté, co strávíte den v tichu jenom se svými myšlenkami a otázkami, které hlasitě rezonují a nedají pokoj, dokud se jim nezačnete náležitě věnovat?“ Hodně. Někdo třeba začne programovat… :-/

A když už toho má dost, krvavýma očima už nedohlédne na monitor, ani s maximálním zvětšením, … tak si šlehne šest hodin spánku a pak jde do práce. Programovat, jak jinak.

Vážně.

Někdy je to děs.

A už ani nerozlišuji stavy šílenství a jiné – dost dobře nevím, jaké by ty jiné měly být.

Ale pak to zase stojí za to a svůj autismus si užívám. Spravovat software mě baví a učit se, jak ho dělat lepším, jakbysmet. Víkendy, kdy slyším, že v přízemí jsou rodiče, ale od čtvrtečního večera do pondělního rána je nepotkám… Největší hluk je celé ty dny hučení větráčku počítače, klapot klávesnice a jednou za den voda ve sprše. Je v tom trocha zenu a trocha askeze. A není to jenom o vytěsnění myšlenek a soustředění se na práci. Kolikrát mě uprostřed noci napadlo, proč vlastně nejdu spát, proč to dělám, a proč pracuji zrovna na tom, co mám před sebou. Potřebuji si něco dokazovat? Potřebuji něco dokazovat někomu jinému? Baví mě to tak moc? Je to tak užitečné – když to nikdo jiný ještě neudělal? A když ne já, kdo by to měl dělat? Nejedu jen ze zvyku v kolejích, které ve skutečnosti chci co nejdřív opustit?

A pak jsou tu ty světlejší chvilky, když se s kolegy zakecám o programování a dvě hodiny uplynou, aniž bychom cokoliv udělali. Když se vidím s někým milým. Nebo když vyrazím na seminář do IPSC, kde další studenti opouští denní rutinu a lektoři mi občas tvrdí, že vůbec nepůsobím jako asociál, a zvlášť ne na ajťáka. Chvilky, kdy si odpočinu a začínám si aspoň na chvíli připadat jako člověk.

Jenže škola a mé koníčky ze mě asi už udělaly kyborga.

Na odlehčenou ad „Ne, opravdu neznám tuhle paní, která se svlékla a při měsíčku tancovala nahá v Křižíkově fontáně.“ Někdy pudy opanuju, jindy jednám spontánně… Víš jak to pokračuje, ne?