Mluvím, tedy jsem...

Hlasitý? Myslící? Existující? Víc než ti, co nemluví?

Nedávno se mi poštěstilo si užívat ticha, do podzimního odpoledne jen tiše praskala americká kamna a pastelky šustily po papíře. Za okny se rozkládal podzim. A právě v takových chvílích, kdy sleduji svět okolo sebe, jako jeho tichá součást se sklenkou vína v ruce, se dostavují ty nejzajímavější otázky mé existence.

Kdo jsem? Proč jsem? Proč se se mnou někdo chce vůbec bavit? Ne že by to bylo špatně, ale co k tomu ostatní vede? Co bude, až umřu? Stihnu před smrtí spálit svůj deník, nebo ho aspoň odeslat na neznámou adresu na druhém konci světa?

Nechápejte mě špatně. Život se mi zamlouvá. Questy jsou sice občas podivné a odměny za ně přinejmenším diskutabilní, ale když to zintegruju, tak se mi to líbí. Jenom to občas nedává smysl.

Tak třeba mluvení.

Žirafí nerv, který vede z jejich mozku do hlasivek, vede před srdce. Takže žirafy se kvůli tomuhle moc hlasově neprojevují, ani nemají svůj hlasový projev nijak extra propracovaný.

Lidi naopak mají nerv spojující hlasivky a mozek dostatečně krátký na to, aby byli schopní prožvanit velkou část dne a ještě si libovat, jak si to náramně užili. Dokonce mám pocit, že někteří lidé mají přídavný mozek na hlasivkách, a tak je ta cesta ještě kratší.

Všimli jste si někdy ale, o čem se mluví? Málokdo vydrží mluvit šest hodin o něčem zajímavém. A když, tak se takovým lidem říká autisti a je slušné je zavřít někde, kde nebudou ostatním moc na očích, aby nekazili všeobecné povědomí o slušných mravech.

Takže někdo se se mnou seznámí, pořádně si mě proklepne, zjistí všechna moje temná tajemství, aby se se mnou pak bavil o počasí? O politice? Ano, je to vskutku zajímavé, že prší. Ano, je to smutné, že ten či onen politik má tu a onu debilní vlastnost. Ne, opravdu neznám tuhle paní, která se svlékla a při měsíčku tancovala nahá v Křižíkově fontáně.

A mě by v tu chvíli zajímalo, proč je mlčení bráno jako nezdvořilé, zatímco drnčení od rána do večera je projevem náklonnosti. Je to člověku přirozené, anebo jde o nějaký druh sociálního konstruktu, který má lidem zabránit v přemýšlení?

Co by se stalo, kdyby najednou všichni ztratili schopnost mluvit?

Jsou nenadálé existenční otázky a myšlenky děsivé? Je děsivé to prázdno potom, co si uvědomíte, že život vůbec nemusí mít smysl?

Jak moc se změní pohled na život poté, co strávíte den v tichu jenom se svými myšlenkami a otázkami, které hlasitě rezonují a nedají pokoj, dokud se jim nezačnete náležitě věnovat?

Jsou small talks evoluční ochranou před stavem šílenosti?

Proč není stav šílenství sociální normou?

Jak by vypadala postapokalyptická (naše) společnost, v které by najednou všichni začali přemýšlet a filosofovat?

A všimli jste si, jak moc je v tomhle článku otazníků?

?