Teď když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc.

***

Vstup jen pro pomatené a stojí rozum.

***

Inteligence není choroba nakažlivá.

***

Móda je tak nesnesitelná forma ošklivosti, že ji musíme měnit každých šest měsíců.

atraktivnistrasilka: Možná to bude znít divně, ale mně se líbí, jak je Praha malá. Jasně, Praha doopravdy není malá, však se pořád rozlézá. Ale to centrum, o je! Já osobně tedy bydlím asi kilometr od hranice se Středočeským krajem, rovně po chodníku. Takže když přijedu do centra, připadám si jako vidlák. To se projevilo minulý rok v květnu, když jsem procházela kolem Národního divadla (z té strany od nábřeží, takže jsem ho viděla jen z boku), a říkala si, že mi je ten barák nějaký povědomý, co to asi bude. A pak jsem uviděla tu ceduli s nápisem "Masarykovo nábřeží", a nějak jsem si uvědomila, co že to vlastně je za záhadnou stavbu. Hrůza děs, Pražák hadr. (Ale přísahám, že kdybych to Národní divadlo viděla zepředu, tak ho poznám!)
Byla to zrovna cesta z Kampy až na Karlák, v podstatě přímo k LF. Trvala asi tři čtvrtě hodiny, a já byla celá jurodivá z toho, že za tak krátkou dobu jsem kromě Kampy viděla ještě Národní divadlo, Hlahol, Tančící dům, Mánes, jakýsi (prý) důležitý chrám, lékařskou fakultu, zahradu při psychiatrické léčebně, porodnici kde se narodil můj otec, obchod kde jsem si kupovala mobil, a nakonec našeho souseda taxikáře. Od té doby mě hrozně baví prolézat pražské uličky a mít hroznou radost z toho, že se najednou dostanu někam, kde to taky znám, a že je to vlastně hrozně moc blízko. Vždycky mám pak pocit prozření, přijdu si jako v tom podobenství o jeskyni a mám chuť poučovat o pravdě lidi kolem sebe. Kamarádky už se mě bojí, protože kdykoli se mnou mají jít do blízkosti centra, vědí, že budu celou dobu kvokat o tom, jak je Praha malá. A že u toho budu mít radost jako Čínský turista, co poprvé viděl Orloj. Ale když ono je to tak úžasný!