Komentář, na který odpovídáte

11. 11. 2018 - 16:13

schyzofrenyk: Mě takhle kdysi dostala spolužačka, když jsem si na gymplu brnkal na kytaru. Že prý jestli mi někdy řekla, že zpívám špatně, omlouvá se, a že zpívám úžasně. Tehdy mě to úplně rozhodilo; zvlášť to, že jsem v tom asi se snahou nenašel sarkasmus. Nejsem zvyklý přijímat chválu, natož od někoho ze třídy, kde jsem pro většinu spolužáků byl podivín.

Na oslavě dědovy sedmdesátky teta, jejím manžel a další příbuzenstvo vytáhli kytary a v altánu na zahradě se rozjela zábava. Přidal jsem se se zpěvem a moc jsem si ten večer užil. Když nikdo neznal slova na Hallelujah, dal jsem si sólo. Druhý den mi pak několik lidí řeklo, že jsem je moc mile překvapil.

Letos, o rok později, jsem s dědou byl na takovém folkovém minifestivalu, kam každý rok jezdíme. Za večer se tam vystřídají čtyři kapely a publikum pak obvykle vytáhne vlastní kytary a ještě se nějakou chvíli pokračuje hudbou pocházející nezřídka z první poloviny 20. století. Letos jsem přijel dost unavený a v téhle části večera už jsem občas podřimoval. Najednou mi na rameno ťuká děda. Probouzím se, otevírám oči, že prý mám zahrát Hallelujah. Marný je odpor, že jsem to před rokem jenom zpíval -- táta už mi na mobilu podává akordy a vedle sedící kytarista mi cpe svou kytaru. Bez rozezpívání, v polospánku, před dost schopnými hudebníky (včetně pár z těch, kdo ten večer vystupovali) jsem se znemožnil snad jen lehce. Že prý mám zahrát ještě něco. Tak jsem přidal Krasojezdkyni od Trabandu (o pár desítek let jinde než repertoár přítomných) a po Na kolena (tady už jsem vybíral z čilého cynismu) se společnost spořádaně rozešla... Třeba už aspoň děda nebude chtít, co ve skutečnosti nechce. :-D