Já, mé druhé já a drahé publikum

Znáte ty okamžiky, kdy jdete kolem něčeho, co jste chtěli vždycky zkusit, ale nějak jste se k tomu nikdy nedostali? Takové to jemné svrbění prstů a hučení v hlavě, kdy vám váš milý ďáblík na rameni našeptává, abyste to zkusili?

Mně se to pravidelně stává s klavírem na Hlavním nádraží. Často je obsazený, a taky se není čemu divit. Teď je už rozladěný jen mírně oproti předchozímu, které bylo naprosto katastrofální, nechybí mu žádné klávesy a dá se na něj hrát.

A to takhle při cestě z tréninku koukám, že mi opět těsně ujel vlak, a jaké to štěstí, že piano je zrovna volné!

Takové pozvání nešlo ingnorovat. Už se mi párkrát poštěstilo se odvážit a zahrát si, takže nikdo nehrál, zkrátka to nešlo jinak.

No, nicméně co si budeme povídat, můj repertoár je značně omezený. Hraju akorát Mad World, dvě etudy, tři takty Lacrymosy a tři pomršené takty z Měsíční sonáty. Tak si tam dokola brousím ty svoje klasiky, když vtom se najednou ozve potlesk. Nějaký chlápek na dvou hodinách mi tleskal. Nepodařilo se mi v jeho potlesku najít známky sarkasmu, tak jsem pokračovala v hraní dál.

Když už jsme musela jít na vlak, chlápek mi vyjádřil obdiv. Prý hraju hezky. No... Tak asi děkuju. Že on prý umí maximálně Ovčáky. Nebudu lhát, potěšilo mě to. Mé exhibicionistické já zaplesalo. O několik okamžiků později mi na rameno zaklepala nějaká slečna, že prý se to moc dobře poslouchalo. Nezmohla jsem se na nic než na rozpačitý úsměv, protože to bylo opravdu nečekané.

Takže možnosti jsou následující - buď včera večer byla v Praze nějaká akce, kde se všichni opili, a tak jim jaksi klesly nároky na kvalitu hudby, ocitla jsem se v alternativní dimenzi, anebo snad těch mých pár minut cvičení denně má nějaký význam.

Každopádně ale mít své publikum je hřejivé a krásné, i když hrajete jako křovák, kterému ukázali, jaké klávesy jsou bílé a jaké černé!