Komentáře k článku: A tak mí elfové ožili
walome: Stávalo se to a byla to nejzábavnější část na celém psaní. Pamatuji si, jak jsem psal jednu taky rádoby knihu a od začátku do konce jsem se držel pevné osnovy a nehnul zpět. Knihu jsem dopsal a vůbec jsem z toho neměl pocit uspokojení.
Kdežto když jsem psal povídku a rozrostlo se to do čtyř novel, byl jsem v sedmém nebi a i když to ke konci připomínalo telenovelu, děsně jsem si to psaní užíval.
A pak, jednoho dne, mě psaní opustilo :(
sayonara: Tohle píšu už asi dva roky, snažím se věrohodně vystihnout chování a motivace postav, vždycky se k tomu nárazově vracím, kreslím k tomu obrázky...
A ti elfové, potvory, zjistili, že jsem si je oblíbila. :-)
Jak se to stane, že člověka jen tak jednoho dne psaní opustí?
walome: Prostě se jednou vzbudíš a najednou věci kolem nemaj příběh, respektive ho v nich nevidíš. Najednou nemáš potřebu vytvářet příběh a dokonalovat se v řemesle a je to všechno pryč. Ale stejská se ti potom, aspoň zezačátku a někdy i později - třeba teď :( :D
sayonara: Zní to smutně... Nevím, doufám, že se svou fantazií (někdo tomu občas říká prolhanost) vydržím ještě nějakou dobu.