Ereandil
Teď když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc.
***
Vstup jen pro pomatené a stojí rozum.
***
Inteligence není choroba nakažlivá.
***
Móda je tak nesnesitelná forma ošklivosti, že ji musíme měnit každých šest měsíců.
Článek Mluvím, tedy jsem...
Komentáře k článku: Mluvím, tedy jsem...
schyzofrenyk: „Jak moc se změní pohled na život poté, co strávíte den v tichu jenom se svými myšlenkami a otázkami, které hlasitě rezonují a nedají pokoj, dokud se jim nezačnete náležitě věnovat?“ Hodně. Někdo třeba začne programovat… :-/
A když už toho má dost, krvavýma očima už nedohlédne na monitor, ani s maximálním zvětšením, … tak si šlehne šest hodin spánku a pak jde do práce. Programovat, jak jinak.
Vážně.
Někdy je to děs.
A už ani nerozlišuji stavy šílenství a jiné – dost dobře nevím, jaké by ty jiné měly být.
Ale pak to zase stojí za to a svůj autismus si užívám. Spravovat software mě baví a učit se, jak ho dělat lepším, jakbysmet. Víkendy, kdy slyším, že v přízemí jsou rodiče, ale od čtvrtečního večera do pondělního rána je nepotkám… Největší hluk je celé ty dny hučení větráčku počítače, klapot klávesnice a jednou za den voda ve sprše. Je v tom trocha zenu a trocha askeze. A není to jenom o vytěsnění myšlenek a soustředění se na práci. Kolikrát mě uprostřed noci napadlo, proč vlastně nejdu spát, proč to dělám, a proč pracuji zrovna na tom, co mám před sebou. Potřebuji si něco dokazovat? Potřebuji něco dokazovat někomu jinému? Baví mě to tak moc? Je to tak užitečné – když to nikdo jiný ještě neudělal? A když ne já, kdo by to měl dělat? Nejedu jen ze zvyku v kolejích, které ve skutečnosti chci co nejdřív opustit?
A pak jsou tu ty světlejší chvilky, když se s kolegy zakecám o programování a dvě hodiny uplynou, aniž bychom cokoliv udělali. Když se vidím s někým milým. Nebo když vyrazím na seminář do IPSC, kde další studenti opouští denní rutinu a lektoři mi občas tvrdí, že vůbec nepůsobím jako asociál, a zvlášť ne na ajťáka. Chvilky, kdy si odpočinu a začínám si aspoň na chvíli připadat jako člověk.
Jenže škola a mé koníčky ze mě asi už udělaly kyborga.
Na odlehčenou ad „Ne, opravdu neznám tuhle paní, která se svlékla a při měsíčku tancovala nahá v Křižíkově fontáně.“ Někdy pudy opanuju, jindy jednám spontánně… 
Víš jak to pokračuje, ne? 
sayonara: Když se dostaneš do flow, tak je v tom určitý druh svobody. Jako mají děti, když soustředěně pokreslují veškerý nábytek, a produkují podezřelé ticho.
Možná to vyznělo trochu jako že si vůbec neužívám mluvení s lidmi, ale to není pravda, já si taky ráda občas užiju nezávazný pokec. Ale jen s lidmi, co za to stojí.
schyzofrenyk: Pardon, že jsem tě podcenil.
Na druhé čtení se mi ještě vybavilo, že znal jsem jednu vílu, která tančívala na louce…
A od toho si plynule táhnu za sebou svůj vozíček a přemýšlím, kde jsou. Asi si ho, holomka, musím zase pustit.
schyzofrenyk: Tu svobodu moc dobře znám. Ale také dobře vím, že mít svobodu a užít si svobodu jsou dvě různé věci. Snažil jsem se vystihnout ten smíšený pocit. Umět počítače přinutit poslouchat je fascinující, stejně jako počítač zavřít a na týden vypadnout mimo civilizaci, ideálně s partou podobných cvoků, kteří chtějí ujít aspoň pětadvacet kilometrů denně.
O smyslu článku mě dobře informoval první odstavec. Nepodezříval jsem tě ani na chvíli, že bys obecně nerada mluvila s lidmi. Spíš jsem někdy až nestíhal žasnout, že věnuješ čas i těm Jehovistům a dalším podobným attention vampires. Kde jsi vlastně přišla k tomu, že tě začaly prudit small talks dost na to, abys o nich takhle uvažovala? Akademické prostředí a konference, těhotenské radosti, tolik volného času po ruce, ještě něco jiného, nebo od každého kousek?
rebarbora: To o žirafách je moc zajímavé, musím si to zapamatovat, až někdy zase nebudu vědět, o čem s lidmi mluvit 
Tyhle small talks mi totiž dělají většinou celkem potíže 
