Praha magická

Patrně jste už tady narazili na zmínku o tom, jak je Praha skvělé město.

Jsem poněkud asociální, to je fakt. S velmi vřelým vztahem k přírodě, to se také nedá popřít. Ale přesto se nedokážu vzdát toho snu, že jednoho dne kromě jiného, budu také hrdým majitelem malého ateliéru v srdci (anebo játrech) velkoměsta.

Když jedu na trénink, užívám si většinu času. Vlaky se mi vždycky líbily, vlastně všechno, co jezdí po kolejích. Jemné skřípění kol po ocelových plátech, směsice jazyků, které ke mně občas doputují, pestrá skládanka pocitů, útržků hovoru, smíchu, spěchu i klidu.

Je to jako kaleidoskop.

I ten Sherwood má něco do sebe. V noci je osvětlený jen veřejnými lampami, které ve své dokonalosti skryjí odpadky a nechají jen ponuré postavičky posedávající na lavičkách. Ty na mě občas pohlédnou prázdným pohledem, ale většinou ani nepromluví.

Nebo Václavák. V jeho spodní části je ulice Rytířská, kterou lemuje řada lamp, které z nějakého důvodu vždycky upoutají mou pozornost. Je to jedna z těch ulic, které mám z nevysvětlitelného důvodu v paměti a patrnosti jako uchvacující. Když po ní jdu, zachytávám útržky veselých rozhovorů a šeptané věty návštěvníků barů a kaváren. Všimli jste si, že mě z nějakého důvodu berou lampy?

Ze střípků hovorů a tváří lidí skládám nové postavy. Nechávám je se zozeběhnout mými příběhy, které s Prahou mají pramálo společného.

Praha je jako duhové podhoubí, z něhož vyrůstají další světy v jiných dimenzích.

Je to jako putovat lesní půdou a zkoumat mikrosvět, jímž se proplétají tisíce kořenů, v kterých pulzuje život.

Co je to za zvláštní rozpolcenost? Jak je možné, že takový asociál a přírodomil jako já má tak blízko k velkoměstu?

Tak. Zachování míry filosofického ladění bylo učiněno zadost. A jaký je váš ideální habitat a proč?