Dneska jsem mluvila se Sorellinou a ona si postěžovala, že na blog poslední dobou přidávám až příliš mnoho zaheslovaných článků.

Včera jsem měla svou poslední hodinu z kurzu akvarelvové ilustrace. Bylo to smutné, protože to bylo místo, kde jsem posledních devět nedělních večerů nechala plynout všechny svoje myšlenky vedle mě a soustředila se jen na malování. Tak to tady chci stručně shrnout a pochlubit se svými výtvory.

Dřív než na mě budete volat sociálku, policii, Vlastu Plamínka nebo kohokoliv jiného, musím vás ubezpečit, že opravdu nechci zabít má elfíčata. Chci se tady zabývat způsoby, jak zabíjet své fiktivní děti - tedy postavy ve vašich knihách či povídkách. Možná si říkáte, že opět prokrastinuju, a máte pravdu! Tak si tu mou prokrastinaci také užijte.

Někdo mi kdysi říkal, že vydat knihu je jako porodit dítě. A to bych nebyla já, abych této myšlence nevěnovala jedno ze svých sprchových intelektuálních okének. Ve sprše se totiž dějí věci. Povídám si tam s reálnými lidmi, kterým se mi nepodařilo říct vše, co jsem chtěla, stejně jako si přehrávám scénky se svými oblíbenými postavami nereálnými. A taky přemýšlím. Hodně přemýšlím. Například o tom, jestli slovo žebrák má něco společného s mou domněnkou, že žebrákům jsou občas vidět žebra. Jestli štítit se vzniklo ze slova štít. A dnes to padlo na onen výše zmíněný výrok.

Abyste měli aktuální info o tom, co se děje s mými pohádkami, pokud nemáte Facebook, stručně vám to shrnu.

Když jsme se Sorellinou byly v Římě (ano, článek se chystá!), zastihla nás zpráva o požáru Notre Dame.

Už zase jsem o rok chytřejší, krásnější, úžasnější a tak dále.

Je to tady. Je tu kampáááň!

Mnohokrát jsem se setkala s názorem, že když si člověk pořídí psa nebo kočku, zjistí, jestli může mít dítě. Nějak jsem tomu nevěnovala pozornost, protože jsem celý život trávila v bytě a mít cokoliv náročnějšího než morče by bylo nepraktické, ale když jsem si pořídila elfíčata, musela jsem se nad tím zamyslet.

Ano. Konečně jsem se odhodlala. Kromě toho, že jsem hrozný prokrastinátor, mám ještě navíc občas takové nepříjemné stavy, kdy se z velehory spisovatelské sebedůvěry dostanu někam do temné propasti zapomnění, kdy si říkám, že moje velkolepé plány jsou možná až příliš velkolepé.