Trocha Itálie do českého rybníčku

Dneska jsem mluvila se Sorellinou a ona si postěžovala, že na blog poslední dobou přidávám až příliš mnoho zaheslovaných článků.

A tak jsem přemýšlela, o čem se mi chce psát, aby to bylo zajímavé a zároveň by to mohlo být veřejně přístupné všem náhodným kolemjdoucím. Tak intenzivně jsem přemýšlela, až jsem z toho začala pracovat. Celkem ušlechtilý záměr, co? Až na to, že zrovna v tu chvíli si sousedka začala pouštět dosti nahlas hudbu. Protivnou hudbu. Něco takového, co začnou hrát v klubu ve tři ráno, ale ohulí to tak, že z toho slyšíte jen beaty.

V tom se pracuje celkem blbě. No ale co s tím, když je z vedlejšího baráku, musela bych vylézt, nechat doma děti a ještě s ní mluvit. Nerada mluvím s cizími lidmi, když mi nejsou vyloženě sympatičtí. A tahle paní na mě občas divně kouká. Ale v tom jsem si vzpomněla na svoje dvě poslední návštěvy Itálie.

Italové mají totiž jednu (kromě jiných) skvělou vlastnost. Když je něco sere, prostě to řeknou a zbytečně se nezatěžují vrháním otrávených pohledů, podsouváním narážek a podobnými kravinami. Když jsme byli se Sorellinou v divadle a nějaká ženská tam začala cinkat náramky zrovna v tom nejblbějším okamžiku, jiná ženská jí prostě řekla, ať s tím přestane. Když někdo dělá v noci bordel, někdo jiný na něj z okna zařve ve zcela přátelském duchu, ať to trochu ztlumí.

Tak jsem se inspirovala Itálií, otevřela okno naplno, použila kendem vycvičené hlasivky a zařvala na protější zahradu, jestli by to nechtěli ztišit. Chvíli se nic nedělo, ale vzápětí se tedy paní z terasy doštrachala do domu a hudbu ztišila. Takže prostě když vás někdo štve, zapomeňte na český přístup a hezky po italsku to vyřešíte během chvilky.

Jen doufám, že v pekle neexistuje speciální oddíl pro ty, co takhle uzurpují své sousedy vozíčkáře, a že neexistuje nějaké nepsané pravidlo, že vozík člověka opravňuje k rušení sousedů v práci. Pokud se tu ocitne Mowík, prosím o doplnění všech tajných schopností, co s takovým vehiklem dostaneš.