Bílo. Všude bílo. Nekonečná bílá pláň bez jediné linie, které bych se mohla zachytit. Kroky vytvářejí ozvěnu, zvuk letí a odráží se odnikud nikam. Shýbám se a prsty se dotýkám sněhově bílé země. Bílá se pod nehtem nepatrně rozestupuje a prostorem letí tenká černá linka. Větví se a prorůstá bílým nekonečnem jako zdivočelý břečťan. Zlehka přejedu několik linií a prostorem se

A před nějakou dobou nastal ten den. Napsala jsem povídku, která není ani trochu depresivní. A ani jsem ji nechtěla zveřejňovat, takže pokud na mě teď budete zlí, stáhnu ji a napíšu místo ní takovou depresárnu, že z toho i vaše RAMky spáchají sebevraždu!

Hodiny