Sayonara | Ereandil - V říši Entropie

Bílo. Všude bílo. Nekonečná bílá pláň bez jediné linie, které bych se mohla zachytit. Kroky vytvářejí ozvěnu, zvuk letí a odráží se odnikud nikam. Shýbám se a prsty se dotýkám sněhově bílé země. Bílá se pod nehtem nepatrně rozestupuje a prostorem letí tenká černá linka. Větví se a prorůstá bílým nekonečnem jako zdivočelý břečťan. Zlehka přejedu několik linií a prostorem se rozehraje tichý akord. A moll. Sedám si a bříšky prstů se dotýkám černých linek, vlní se nekonečnem, jejich zvuk protíná bílou prázdnotu a rozechvívá další struny. Zavírám oči a přemýšlím, jak jsem se sem dostala a kde vlastně vůbec jsem. Hlavou se mi honí spousty myšlenek, ale ani jedna z nich nevysvětluje tenhle podivný svět. Z nekonečné dálky ke mně připlouvá tenká nitka, krouží mi před očima a tvoří jakousi květinu. Beru květ do ruky a nitka, která jej spojuje s nekonečnem, se odlepuje od bělostné země a sleduji ji v naději, že snad na jejím konci najdu něco jiného než bílé nic protkané černými strunami.

Odněkud se zvedl poryv větru. Čechrá mi vlasy a černé linky před ním nepatrně ustupují. Zprudka trhnu za strunu, které se přidržuji, a otevře se přede mnou temný otvor. Opatrně k němu přistupuji a nevěřím svým očím. Až k obzoru se rozkládá ocelově modrá vodní hladina a neznámá síla mě táhne pod hladinu. Snažím se držet okraje černého otvoru, je ale příliš ostrý, zarývá se mi do dlaní, až na modrou hladinu padá několik kapek rudé krve. Samou bolestí na několik vteřin omdlévám. Květy. Krvavě rudé květy pod hladinou. Pod dotekem ruky okamžitě uhýbají, mění tvar, tak živé a neuchopitelné... Fascinovaně sleduji svět pod vodní hladinou, která na první pohled vypadala tak chladně, nepřístupně, bez života... Krvavé květiny se mění v draky a ti se prohánějí, loví temně rudé ryby. Vydržela bych sledovat jejich představení celou věčnost, kdyby jen... Kdyby se jenom celý rudomodrý svět neslil do jedné narůžovělé masy vody.

"Proč?!"

Ani jsem nečekala odpověď na své zvolání, dokonce jsem nečekala, že pod vodou uslyším svůj hlas. O to víc mě překvapilo, když prostorem zazněl hluboký hlas.

"Entropie vesmíru..."

Nevěděla jsem, co to znamená. Bezcílně jsem se procházela vodní masou, když jsem zaslechla tikání. Tiché tikání. Zpočátku sotva znatelné ševelení. Černá tečka v dálce. Bod, který se s každým krokem zvětšuje. Ocitám se před ohromnými hodinami, majestátní kyvadlo se kývá ze strany na stranu a vteřinová ručička si s ohlušujícím tikotem razí cestu kupředu. Zubatá kola se líně otáčejí a víří vodu zrůžovělou mou krví. Slabé sluneční paprsky osvětlovaly mohutné skleněné dveře hodin se stříbrným nápisem. Přejela jsem rukou po písmenech, která se pod mým dotykem rozzářila.

"Entropie vesmíru!"

S posvátnou bázní vstupuji do hodinového stroje a lehce se přidržuji zlatavých hřídelí. Za několika koly mě pohltí rozlehlé šedé pláně. Vítr se prohání mezi zčernalými větvemi spících stromů a pohrává si s bílými opadanými lístky. Sleduji němé kolemjdoucí, postavy z cárů mlhy. Beze slova si mne prohlédnou a nenávratně zmizí poryvem větru... Přes šedobílé kameny doklopýtám k útesu, doufám, že postava v dálce se nerozplyne, jakmile na ni promluvím.

Postarší pán si mě nevšímá, hledí z útesu do rozbouřeného moře. Vítr si pohrává s jeho bílými vlasy a starým černým kabátem. Cípy tmavé látky vlají ve větru, zachycují drobné okvětní plátky letící vzduchem. Pomalu otočí hlavu, prohlíží mne zvědavýma tmavomodrýma očima. Ve vrásčité ruce svírá provaz, na jehož druhém konci se zmítá vzducholoď. Beze slova pohlédne na mne, potom přejede pohledem napnutý provaz a zadívá se smutně do dálky. Ani ve snu bych si nedokázala představit tolik smutku v jednom pohledu. Usedl na černou skálu, vzducholoď sebou naléhavě zaškubala, muž však provaz nepustil, svíral lano pevně, jako kdyby jej držel od počátku věků. Zadívala jsem se do jeho vrásčité větrem ošlehané tváře. I když odvrátil tvář, všimla jsem si slzy, která se skutálela po staré tváři a zachytila se v bělostném plnovousu. V tu chvíli jsem pocítila ohromnou touhu staříkovi pomoci. Vysvobodit jej z jeho vězení, věčné služby a skrývání slz... Poslední paprsky se zaleskly nad obzorem a osvětlily vzducholoď. Docela jasně jsem viděla stříbrný proud tryskající z jejího těla, zaplavoval svět okolo, dopadal na zem lehce jako sníh. Všechno bylo najednou tak jasné...

Tiše jsem vytáhla meč a jediným pohybem přeťala lano, zmítající se vzducholoď konečně zmizela v ocelově šedých oblacích. Stařík se ohlédl a vyčerpaně padnul na zem. Po jeho tváři přeběhl úsměv a on vydechl. Naposledy... Mlhavé osoby ustaly ve svých zmatených pohybech a bázlivě se k nám blížily. S opatrnou nadějí nevěřícně sledovaly mizející vzducholoď a staříka, jemuž oceánský vítr vplétal sněhobílé okvětní plátky do bělostných vousů...