Ereandil - Do roka a do dne

Dnes jsem stvořila další příběh o mé nejmilejší Ereandil. Není to RP legenda v pravém slova smyslu, navazuje (nevím, jak moc) volně na Čtyři hodiny ráno, která zase vychází z World of Real a Ochočení vlka. Každopádně přečtení povídky Čtyři hodiny ráno může pomoct rozptýlit případné nepochopení, ale obsahuje drobný spoiler téhle povídky :-)

Je zima. Listopadový vítr prohání suché listí ulicemi a omotává zašedlé cáry starého papíru okolo patníků. I když se do mě každou chvíli zakousne chladivý mráz, nevnímám to. Sedím na opěradle lavičky a snažím se netřást se moc nápadně. Každou chvíli se ztichlým městem ozve zaskřípání tramvaje, otáčím se a v příchozích se snažím rozeznat známé tváře. Konečně. Z mlhy se vynoří tři povědomé postavy, seskakuji z lavičky a oprašuji si černé kalhoty. Přivítání, pozdrav. Nějakou dobu beze slova kráčíme podél břehu Vltavy, je ocelově šedá a ledově klidná, padající list jen tu a tam zčeří obraz spících stromů na hladině...

Innguess. Červený neonový nápis nás láká dovnitř, jakmile jsme prošli dveřmi, zablikal a na chvíli zhasnul. Usedáme ke stolku a objednáváme nápoje. Captain Morgan hřeje zevnitř, malý útulný klub zvenčí, rychle vyprazdňujeme obsah skleniček a objednáváme další. Koukám skrz zlatavou tekutinu na světlo svíčky a bavím se medovými odlesky nápoje. Pomalu stoupá do hlavy a propůjčuje mi lehce povznesený pocit pohody a klidu. Pro tyhle chvilky s přáteli stojí za to žít. Rozesmátá vstávám a lehce nejistým krokem kráčím k pódiu, kde v umělé mlze stojí jakýsi stroj. Oranžové světlo prosvěcuje mlhu na zemi a osvětluje páčky a tlačítka. Stroj času. Vtipné. Hezká atrakce. Usedám do pohodlného koženého křesla a odkládám skleničku na ovládací panel.

Zadejte datum...

Malá obrazovka vypadá naléhavě a neodbytně. Dobrá, mašinko. Jsem líná, pohnu jenom dvěma táhly. 18. 11. 2010. Tak, a startujeme! Mohutný fialový talíř za mnou se roztočí a kolem mě se silně zableskne. Musím uznat, že na speciálních efektech si dali opravdu záležet. Rozhlédnu se po klubu a hledám své přátele. Nikde nejsou. Ztuhnu a popadne mě nepříjemný pocit. Klub Innguess. Vybavuji si velice detailně, co se tady stalo před rokem a dnem...

Pódium bylo tiché a prázdné. Znamená to, že mám ještě čas? Asi ano. Usedám ke stolku u dveří a po očku sleduji nově příchozí. Potichu se usazují, objednávají nápoje a nedočkavě upírají oči k prázdnému pódiu, kde v oblaku umělé mlhy stojí jenom osamělý mikrofon. A konečně přichází Básník. Bezpečně poznávám jeho tvář, vlasy, ten pramen vlasů, který mu neustále padá do očí, a on jej se stejnou trpělivostí odhazuje jediným pohybem hlavy. Jestli je pravda to, co si myslím, tak každou chvíli...

Na chvíli opouštím své místo a vydávám se do kousavé zimy.

Z mlhy od řeky se ke klubu blíží vrávoravým krokem štíhlá postava. Přistupuji k promáčené dívce a podpírám ji. Nebrání se, kape z ní voda a je zřejmě v šoku. Není pochyb o tom, že je to ona. Není pochyb o tom, že jsem to já. Táhnu ji do klubu, objednávám kalíšek pálenky a doufám, že nepojme žádné podezření. Že nepojmu žádné podezření...

Doufám, že ji stihnu opít dřív, než Básník promluví. Vedu své opilé mladší já do malého pokojíku, zbavím bezbrannou elfku mokrého oblečení a ukládám ji na skromnou postel. Usnula. Opatrně si beru její meč a ve slabém světle si prohlížím nápis vyrytý na čepeli.

Ereandil z Lesní říše a Stínových hor...

Přesně jak si jej pamatuju. Lesklé ostří odráží světlo svíčky a čepel slabě zvoní do ticha. Přikryla jsem své spící já, zavřela dveře skromného pokojíku a odebrala jsem se zpět ke svému stolku. Právě včas, Básník akorát začal přednášet. Jsem plně odhodlaná vydržet až do konce, musím vědět, jak jeho představení mělo skončit. Světla se pozvolna ztlumila. Zatajila jsem dech a sledovala Básníka, stál na pódiu a oběma rukama svíral mikrofon a každou chvíli pohozením hlavy krotil onen pramen vlasů...

Promluvil a otřásla jsem se. Nepamatovala jsem si jeho verše, ale jakmile začal mluvit, všechno se ve mně sevřelo. Jeho slova, ty rýmy byly přímo z mé hlavy. Vydrž, šeptám si, vydrž... Počítám vteřiny a poslouchám verše, které znějí přesně tak, jako kdyby je Básník ukradl přímo z mojí mysli. Drtí mi žaludek celou silou svých metafor, svírám rukojeť meče a nehtem nervózně přejíždím po vyrytém písmenu. Nedá se to zvládnout...

Vydržela jsem poslouchat další tři sloky jeho básně, pak jsem se prudce zvedla a přiběhla k pódiu. Básník se na mě podíval zvláštním pohledem z hlubin, odhodil pramen nezkrotných vlasů z čela a potichu pronesl další verš. Potom jsem jej jediným pohybem s bolestí v srdci probodla. Obecenstvo můj výstup považovalo za součást představení a beze slova sledovalo moje pohyby. Meč mi se zazvoněním vypadl z roztřesené ruky a poklekla jsem k umírajícímu Básníkovi. Sledoval mě smutným pohledem a snad chtěl něco říct, nedostávalo se mu však sil. Promiň, šeptám do ticha, z posledních sil se bolestně usmál a vydechl naposledy...

Zastrčila jsem mu neposedný pramen vlasů za ucho a jako ve snách se potácím ke stroji času. Kašlu na obecenstvo, které mě plno očekávání sleduje, ignoruji desítky bodavých očí. Krvavými prsty roztřeseně tahám za zatuhlé páčky a snažím se nastartovat prokletý stroj. Konečně se malá obrazovka se zapraskáním rozsvítí...

Zadejte datum...

Konečně. Rukávem ledabyle otírám krvavé šmouhy na ovládacím panelu a nastavuji datum. Jsem nepoučitelná. Není mi pomoci...