Sayonara | Seriál o kupování bytu II

Byt se stále blíží, z čehož mám radost.

Dostala jsem první výplatu na seriózní zaměstnaneckou smlouvu, takže jsem mohla zahájit další sérii bankovnicko-byrokratických rituálů, kterým nerozumím. První zádrhel byl, když jsme nevěděli, na koho co napsat. Tedy... Ostatní věděli, já jsem tápala a pak jsem byla za labradora. Ač to tak nevypadá, práci, kterou banka bere vážně, mám jenom já, takže hypotéka bude na mě, aby Tomáš nemusel nic dokládat a další kdesi cosi.

Ale jelikož jsem ho nechtěla ošidit, chtěla jsem nějak zajistit, aby měl z toho bytu taky něco, když už bude platit půlku splátek. Tak jsem to chtěla napsat do kupní smlouvy, že si byt rozdělíme 60:40. No jo, ale! Až včera mi volala Mariánka, kamarádka, která se mi stará o finanční věci.

Že jako Tomáš bude mít 40 % bytu jen tak.

Jak jen tak, vždyť si to zaplatí.

No jo, ale když se něco stane, tak by to taky mohl mít zadarmo.

Jako fakt?

No jako fakt.

Ahááá!

To mi totiž nikdo neřekl, že mám brát v úvahu to, že by Tom zaplatil splátku a zdrhnul mi s kusem bytu. Takže v kupní smlouvě jsem jenom já a nějaký canc si spolu napíšeme my dva.

Tom mi to prý říkal asi dva měsíce, ale bohužel jsem si ničeho nevšimla. Takhle si z něj aspoň můžu dělat legraci, že je moje zlatokopka...

Dokonce jsem obdržela i odhad. Sice v něm jsou pravopisné chyby bylo to hrozně drahé, musela jsem to platit já, ale prý je to potřeba. Co už, vyhnout se tomu nedalo.

Nějakým záhadným způsobem se ale Mariánce a právníkovi podařilo udělat to, že nemusíme s předáním bytu čekat těch pitomých dvacet dní a můžeme se tam nastěhovat hned, jak banka uvolní peníze.

Ještě jsem musela dostat nějaký speciální papír z banky podepsaný od šéfa (v podstatě podepsaný výpis z účtu) a prý se už o nic nemusím starat. Nice.

Teď už si to jenom banka všechno pochroustá, takže další díl seriálu bude snad do čtrnácti dnů. Yay!