Sayonara | Do třetice všeho státnicového

Mám za sebou třetí a poslední státnice. A to je taky poslední zkouška, kterou v několika následujících letech hodlám dělat.

Ty jazykové nepočítám.

Na rozdíl od prvních dvou tohle bylo v ředitelně. Byly jsme dvě, já a Šárka. Řekla jsem si, že dorazím na devátou, abych dělala morální podporu Šárce, i když ji ani moc nepotřebovala.

Tak jsem tam tak seděla, bylo mi blbě, noc předtím jsem skoro nespala, a když jo, tak se mi zdálo o mamce, která si z nějakého důvodu chtěla dávat pistáciovou zmrzlinu s fazolemi. Prostě adrenalin udělá svoje.

A jak jsem tam tak seděla a přemýšlela, co sním, až nebude hrozit, že to vzápětí po pozření vyvrhnu. A čekala jsem. Pak jsem se odvážně vypravila do ředitelny. Ani moc nevím, jak to tam vypadá.

Dostala jsem otázky. Fakt hezké. Tak jsem si čmárala na papír, ekologicky se mi to vešlo na jeden A4 a bylo mi blbě.

Vešla jsem do ředitelny a všichni na mě koukali. Bylo tam moc světla. Jakože fakt hodně moc. Připadala jsem si, jako kdyby na mě koukal i nábytek. Takže vzápětí poté, co jsem usedla, jsem se zase rychle zvedla, abych se odešla uklidnit. Mno, to jsem čekala, jenom jsem tak trochu doufala, že předtím, než naléhavě opustím místnost, stihnu být alespoň naprosto úžasná.

Po chvíli jsem se vrátila a odpovídala na otázky. Ale i když na mě byli všichni milí, už mě pěkně dlouho nikdo na žádnou zkoušku nedostane!

Howgh. Jdu se vzpamatovat z následků čtyřiadvacetihodinové intoxikace adrenalinem.