Na osmou část jsem dnes navázala devátou kapitolou, protože se mi začalo stýskat po elfech. Název prosím neberte moc vážně, opravdu nerada vymýšlím tři čtyři slova, která by měla vystihnout celý příběh a všechny myšlenky...
Jako každé ráno se Sinai probudil a znechuceným pohledem přejel šedivý mrtvý svět. Stejné. Stejně bezútěšné. Zhluboka se napil své vody s elixírem a pohlédl na Nefrise. Elf seděl opřený zády o strom a zamyšleně pozoroval skály v dálce. Pod očima se mu vybarvovaly temné kruhy, ale nic neříkal. Sinaie najednou zamrzelo, že se nemůže o svoje tajemství podělit. Jak rád by udělal z Nefrisovy šedivé beznaděje divoký les plný barev a života! Ale... Co když poselství Lesního doteku nepochopí? A co když jej pochopí a odsoudí celý les k záhubě? Sledoval elfa, nic nenaznačovalo, že by se ho měl bát, nicméně nic také nenasvědčovalo tomu, že by mu mohl důvěřovat. Stejně je mrtvý. Sinai sebou trhnul a podíval se na květináč s Lesním dotekem.
"Jakto? Vždyť..." zašeptal tiše.
Květina se zvonivě zasmála. Ty si opravdu myslíš, že na to, abys byl mrtvý, musíš zemřít? Jsi tak... Jednorozměrný... Jistěže věděl, jak se dá zemřít bez povšimnutí. Nefris dál seděl bez hnutí, opřený o strom, jen tu a tam zatnul pěsti a zavřel oči. Sinai sahal po vaku s vodou, když vtom jej květina zarazila. Ne! Podíval se na ni. Vyčítavě se k němu natočila dvěma květy. Ne, dokud nebude zbytí. Mohl by to být kdokoliv! Sinai si pomyslel, že elf nevypadá nebezpečně, jenom beznadějně smířeně, ale Lesní dotek byl neoblomný. Nemůžeš takový poklad rozdávat na potkání. Schoval vodu a přiložil na oheň, který se nedočkavě rozhořel. Plameny tančily po vlhkém dřevě s nenasytnou dravostí a nespoutanou radostí. Nefris si beze slova přisedl k ohni a koukal do plamenů. Sinaiovi bylo líto, že oheň je jediná živoucí věc, z které se může Nefris těšit, bál se však lesa a jeho hněvu, kdyby porušil doporučení Lesního doteku.
Plameny se ve svém dovádivém tanci matně odrážely v elfových zelených očích. Skotačily v jeho nehybné tváři a v dokonalé souhře obkreslovaly jeho tiše netečný obličej. Sinai se přinutil odtrhnout pohled od jeho tváře a zadíval se do plamenů. Po několika tichých minutách se oba zvedli a vyrazili na cestu. Oheň ještě chvíli plápolal, než strávil poslední kusy větve a umřel docela.
deviantart.com
Cesta na západ byla zvláštním způsobem děsivá. Stromy se odvracely a jen bázlivě opětovaly Sinaiova přátelská gesta. Jejich modré větve uhýbaly před oběma elfy a vzduchem se nesla tichá melodie. Sinai se zarazil a zastavil se. Melodie ustala. Pohlédl na Nefrise.
"Slyšel jsi to?"
"Co?" zeptal se Nefris a povytáhnul obočí.
"Tu melodii."
"Tuhle?" opáčil Nefris a začal tiše broukat tu samou melodii.
"To jsi byl ty..." konstatoval Sinai s ulehčením, "myslel jsem si, že je tady někde On."
"Nemůžu se toho Jeho popěvku zbavit..." omluvně zamumlal Nefris.
"Jeho?" Sinai se zastavil v půli kroku a otočil se k Nefrisovi. V ten okamžik si totiž vzpomněl na říkanku vyrytou na jednom z náhrobků a v jeho duši poposkočil malý plamínek naděje. Je Píseň skutečná, nebo to je jenom zbytečná metafora?
"Má nějaká slova?"
"Má, ale na všechna si nepamatuji."
Sinai Nefrisovi rychle vysvětlil, co viděl na náhrobních kamenech a jak vyzařovaly nebývalé množství magie, a dal mu kus papíru a tužku, aby zapsal, na co si vzpomene.
Když později toho večera usínal vedle dohořívajícího ohně, pohrával si s prstenem a opájel se představou, že jednoho dne bude svět zase živý a zdravý, že Její hlas nebude jenom pouhou vzpomínkou a po skalách se budou znovu plazit bílé kvítky Dračího pláče... Otočil chladivý fialový kámen do dlaně a pevně jej sevřel. Ještě koutkem oka zahlédl Nefrise s pohledem upřeným do plamenů a usnul barevným spánkem bytosti spojené s nekonečným vnitřním světem přírody...