Po delší době opět přidávám další část své rádoby vznikající knížky. Pro pochopení je dobré vědět, co se stalo v kapitole předchozí.
Usadili se pod skalním převisem a vytáhli deník. Sinai přejel prsty po stříbrné lilii. I když se na ní zub času a vlhkost viditelně podepsaly, bylo zřejmé, že se jedná o mistrovské dílo zručného kovotepce. Okvětní plátky byly lehce svěšené a listy rostliny se houpaly v neexistujícím větru. V rohu první stránky byl ještě stále dobře čitelný podpis – Viktorie Matai, zřejmě staré jméno ženy-stromu. Přeskočili několik stránek, kde Viktoria popisovala nudný a nepříliš šťastný život na venkovském sídle, a pokračovali ve čtení na místě, kde dívka vyprávěla o velké hádce s rodiči a následném útěku z domu. Konečně se deník poprvé zmínil o někom, kdo by mohl být Poutník, a oběma elfům se zatajil dech.
... Došly mi peníze a vdova, u které bydlím, začíná být netrpělivá a chce po mně další dvě zlatky za pronájem pokoje. Nevím, jak dlouho se jí ještě budu moci vyhýbat. Dvoří se mi však jeden muž, potkali jsme se v místním hostinci, kde jsem vypomáhala. Je tak záhadný a tajemný, až mne z něj mrazí v zádech. Říkal, že chce procestovat celý svět, a nabízel mi, abych šla s ním. Slušnou pověst jsem v tomhle městě beztak nikdy neměla, nemám tedy co ztratit.
Beze slova zhltli několik dalších stránek, kde Viktorie popisovala jejich cesty. Postava záhadného Poutníka získávala čím dál zřetelnější obrysy a vystupovala z mlhy tajemství.
Před několika dny jsme dorazili domů. Očekávala jsem skromné stavení uprostřed lesů, ale po několika hodinách cesty hlubokým lesem jsme dorazili k malému hradu. V několika místnostech jsou knihy, kterým povětšinou nerozumím, poněvadž jsou magické. Já prý nemám pro magii nadání, tak se věnuji hudbě. Můj drahý mě učí hře na loutnu a píšťalu. Po večerech pomáhám v laboratoři, vyrábíme nějaký léčivý lektvar, musím s ním však zacházet velice opatrně, neboť prý není vyzkoušený. Včera jsme strávili celý večer povídáním o cestách na tajemný jih. Prý tam žijí bytosti podobné lidem, které mají špičaté uši a říkají si elfové. Jedna věc mě však trápí – neznám jméno svého milého, každý mu říká jenom Poutník a kdykoli se jej zeptám, odpoví mi, že jméno není důležité. Nemám z toho dobrý pocit a myslím, že něco skrývá.
Sinai zpozoroval, že svět kolem něj začíná šednout a jeho barvy se vytrácejí, nechtěl však přestat číst a jenom sevřel vak s vodou. Pohlédnul na Nefrise, elf soustředěně hleděl do malého zápisníku a občas mimoděk podupával nohou. Pramen stříbrných vlasů mu neustále padal do očí a elf jej každou chvíli pohybem hlavy odhodil. Sinai se zadíval do dálky, protože ho už pálily oči, a po chvíli se znovu ponořil do zažloutlých stránek. Na několika místech našli zmínky o Poutníkově sídle a zaradovali se a zděsili zároveň, když zjistili, že se možná nachází jenom několik desítek mil od něj. Několik dalších řádků Sinaiovi potvrdilo domněnku, že Poutník příliš nerozumí přírodě, a v jeho duši nesměle zaplápolal další plamínek naděje. Nefris s povzdechnutím otočil další stránku a opřel se zády o kmen stromu.
"To písmo mě ničí. Můžeš číst nahlas?"
Sinai si od něj vzal zápisník, nadechl se a pokračoval.
"Dnes jsem poprvé viděla elfa. Můj milý pozval do svého domu přítele zdaleka, ale prý jej na cestě přepadli bandité. Přinesl jej celého zkrvaveného domů. I tak jsem ale viděla jeho stříbrné..." Sinai se zarazil a koutkem oka se podíval na svého společníka, který ztuhnul, ale snažil se nedat nic najevo. Sinai tedy pokračoval.
"Jeho stříbrné vlasy. Musel nebožák blouznit, kdykoliv procitnul z bezvědomí, tak křičel, že nás zabije a oběsí na našich vlastních střevech. Můj milý jej však uklidnil jakýmsi kouzlem a elf se uklidnil, jenom občas zatínal pěsti a cvakal zuby. Magie je úžasná. Něco, co zní jako zlověstná báseň ve starodávném jazyce, dokáže člověku pomoci od nesnesitelných bolestí. Škoda, že magii nemůžu nikdy rozumět. Můj milý svému příteli ještě přiložil dlaň na čelo a něco zašeptal a nechali jsme toho nebožáka odpočívat."
Sinai otočil stránku a blýsknul pohledem po Nefrisovi. Elf se bez hnutí díval do dáli, rty pevně sevřené a z jeho očí sršely zelené blesky. Lehký poryv větru načechral jeho stříbrnou hřívu a nechal jeden pramen vlasů spadnout do jeho obličeje. Pohodil hlavou, zadíval se na Sinaie a tázavě pozvednul obočí. Elf prsty zakroužil ve vzduchu, zašeptal do větru několik slov a vykouzlil malou levitující kouli chladného ohně, aby lépe viděl, sklonil hlavu a pokračoval ve čtení.
"Dnes je již elfovi dobře. Můj milý s ním o něčem mluvil a on přikyvoval. Ani stopy po tom, že by nás chtěl zabít. Potom odešel neznámo kam. Poněkud mě to mrzí, neboť jsem s ním nestihla prohodit jediné slovo."
Sinai se zašustěním otočil na další stránku, olíznul si rty a znovu se pustil do čtení.
"Stala se hrozná věc. Ničemu nerozumím. Zabloudila jsem ve sklepení a narazila jsem na malou místnost. Nakoukla jsem do ní a nemohla jsem věřit svým očím. Po stěnách byly rozvěšené různě znetvořené kostry a na zakrvaveném stole ležely zlověstně vyhlížející knihy. Nerozuměla jsem jim, psalo se tam o ovládnutí světa. Hrozně mě to vyděsilo, až jsem knihu upustila a převrhla kalamář. Snad si toho nevšimne. Myslím, že bych měla utéct dřív než..."
Sinai se sklonil nad stránkou, která byla potřísněná zaschlou krví, a zaostřil na drobná písmena ztrácející se pod dlouhou krvavou šmouhou.
"Asi umírám. Nevím, kolik mil jsem šla, vše se mi slévá. Pomalu mi ubývají síly. Mám pocit, jako bych se ztrácela v půdě. Nikdy nevěřte písni o černém slunci. Viktorie Matai," hlesnul Sinai téměř neslyšně, když dočetl poslední slova z deníku. Prolistoval ještě rychle zbývající stránky, na zažloutlých listech však nebylo nic kromě krvavých šmouh, které tu a tam potřísnily starý papír. Zvednul hlavu a pohlédl na Nefrise. Elf mu oplatil pohled a kývnul hlavou. "O černém slunci zpíval."
Několik okamžiků seděli tiše, pak Sinai nasbíral několik suchých větví a rozdělal oheň. Nefris dlouhou dobu hleděl do plamenů a po několika hodinách oba usnuli. Do jejich duší se vkradla tma. Najednou byl celý svět ne šedý, ale neproniknutelně černý, jen občas z neprůhledné temnoty vystupovala červená linka obkreslující osamělé stromy. Putovali dál černotou a klopýtali o vlastní myšlenky, které se obtáčely kolem jejich kotníků jako bleděmodří a stříbrní hadi. Sálavé teplo je dovedlo až na místo, kde slabé červené linky stromů ustoupily plamenům, které skotačivě tančily po černé zemi. Skákaly z místa na místo a spojovaly se v čím dál větší a větší plameny, v jejichž středu stála nahá elfka. Sinai chtěl vykřiknout, ale jakási tajemná síla nedovolovala jeho slovům se rozběhnout. Elfka se k nim otočila a usmívala se. Nemohli se pohnout, stáli na místě a hltali očima elfku, která se stále jenom smála. Po chvíli začala zpívat čím dál hlasitěji, až vykřikla, a s výkřikem padla na černočernou zem. Plameny okolo ní se divoce roztančily a začaly se točit čím dál rychleji kolem těla, které bíle zářilo do tmy. Najednou elfka vstala a rukou odhrnula plameny, které pod dotekem jejích prstů rychle uhýbaly. Přistoupila k oběma elfům s divoce planoucíma očima a její rudé rty se zkroutily do smutného úsměvu. Nevypustila jediné slovo, ale oběma elfům hlavou zvonila dvě hlasitá slova: Málo času!
Sinai se s prudkým výdechem posadil a otevřel oči. Svět kolem něj byl zase šedivý jako obvykle, jenom Nefris ležel na zádech a zhluboka dýchal, oči doširoka otevřené. Bez jediného slova oba pochopili, že to nebyl obyčejný sen...