Tenn enomentielva, 8 - Zapnout, naladit, vypadnout

 Nemohla jsem si pomoct a musela jsem napsat další díl Tenn enomentielva, pokračování prvního dnešního příběhu. Nicméně jméno této kapitoly s obsahem souvisí víceméně jenom asociativně, neb vymýšlení názvů nemám ráda, takže žádný learyovksý odkaz nehledejte příliš aktivně.

Pod vlivem elixíru viděl elfa úplně jinýma očima. Něco v jeho vzhledu se změnilo, vnímal ještě něco navíc, ale nedokázal určit, co vlastně vidí. Prostě... Něco. Šli spolu mlčky k místu souboje, Sinai byl připravený k okamžité obraně. Prsty nepřetržitě přejížděl po vyřezávaných ornamentech hole a koutkem oka sledoval elfa. Jeho pohyby byly teď předvídatelné. Pozoroval ho dost dlouho na to, aby mohl určit, co udělá v následujícím okamžiku. To mu dodávalo alespoň nějakou jistotu. Rozhodl se, že o svých tajemstvích raději pomlčí, stejně jako o zásahu, kterým omezil vliv záhadného kouzla. I přesto jej zneklidňovalo, že spoustu šedých vláken nedokázal zcela odstranit. Věděl, že se musí vypravit do elfovy hlavy ještě jednou, a nebyl z té skutečnosti nijak nadšený.

Dorazili na místo. V prachu byly ještě stále trochu patrné stopy někdejšího zápasu, kůra nedalekých stromů byla na několika místech spálená vlivem zbloudilého kouzla. Tiše, aby ho elf neslyšel, se stromům omluvil. Odpovědí mu bylo něco, čemu nerozuměl, ale jak mu později rostlina Lesního doteku vysvětlila, nebylo to nic slušného. Po chvíli hledání našli i dýky, elf je sebral ze země, pečlivě je očistil a uložil do pouzder u boku. Pokynul Sinaiovi.

"Můžeme jít," řekl, když z kůže kalhot otřel poslední zbytky zaschlé krve. Podíval se na květináč připevněný na batohu. "Proč s sebou pořád nosíš tu kytku?"

"Byl to... Dárek."

"Hmm..."

"Víš, že máš v sobě kouzlo?" zeptal se Sinai a snažil se tvářit nenápadně. Elf sebou trhnul.

"Nic, co by tě mělo zajímat," odseknul.

"Jestli to je kouzlo Poutníka, mohl by tě pomocí toho vystopovat."

"Ať přijde, jestli má odvahu," odpověděl, pohodil hlavou, až se prameny jeho bílých vlasů roztančily vzduchem, a popošel několik kroků do lesa.

"Můžu to odstranit," zavolal za mizejícím elfem. Zastavil se. Pomalu se otočil a zvednul hlavu. Upřel na Sinaie pohled, který hořel jako zelené uhlíky. Malý černý kámen, který držel v ruce, sevřel tak silně, až mu z dlaně začala kapat krev. Odhodil jej prudce na zem a několik nejbližších stébel trávy zbarvil doruda. Tiše promluvil.

"Udělej to rychle."

Elf se na nic neptal. Mlčky se vrátili do jeskyně a opřeli se o stěny z chladného kamene.

Sinai si loknul vody s elixírem, hřbetem ruky otřel několik kapek, které mu ulpěly na tváři, a zavřel oči. Elf jej chvíli sledoval a potom také zavřel oči. Cítil, jak se prostorem rozlévá Sinaiovo kouzlo, které oba záhy uvedlo do zvláštního transu.

Sinai byl najednou nepatrný. Procházel mezi vlákny elfových myšlenek a každou z nich pečlivě zkoumal. Kdykoliv narazil na cizí vlákno, nechal jej rozplynout v nicotě. Čas přestal existovat. Tisíce a tisíce elfových myšlenek se táhly napříč prostorem. Sinai si nebyl jistý, zda zvládne, co slíbil, ani zda bude mít dost sil, všechno šlo však hladce a cizorodá vlákna nekladla žádný odpor. Jejich tvůrce zřejmě nepočítal s žádným kouzelnickým zásahem. Pomocí svých vlastních myšlenek se Sinai přemisťoval v prostoru a ničil jedno šedé vlákno za druhým. Uplynulo několik tisíc myšlenek a dorazil na prapodivné místo. Provazce elfových myšlenek zde byly zpřetrhané a plynuly nezvykle trhaně. Uprostřed klubka tmavošedých provazů zářila černočerná koule. Vyzařovala čistou čerň, ničím neporušenou, temnější než nejhlubší noc. Sinai se nadechnul a začal odstraňovat tenčí vlákna. Ze všech sil se snažil nenarušit černou kouli, která vyčkávala. I když neměla žádný tvar, šklebila se. Sinai si nebyl jistý ani tím, že je kulatá, jen si představoval, že podobná věc kulatá být musí.

deviantart.com

Konečně odstranil poslední z vláken. A zírala na něj bezedná, černá věc. Snažil se ji uchopit stejně jako šedá vlákna, ale bez úspěchu. Měl jsem si vzít svou hůl! Jakmile na ni pomyslel, zhmotnila se mu v rukou. Přejel po vyřezávaných ornamentech, nadechnul se a vší silou udeřil do černé temnoty. Objekt zazářil ještě temněji než předtím a rozplynul se. Černé paprsky zářily s nebývalou silou a navzdory své barvě oslepovaly. Sinai zavřel oči a prostorem otřásl výbuch smíchu.

"Malý Nefris se kouká tam, kam nemá! No to je veselé! Nefrisi, ty jsi ale vtipálek!"

Sinai otevřel oči. Stál naproti muži, který nebyl vyšší než on sám. Samolibě se usmíval s rukama skrytýma v jasně oranžovém plášti. Oranžová kápě s černým lemem tu a tam odhalila mužovy hnědé kadeře a obličej, který byl navzdory všemu děsivě veselý.

"Nejsem Nefris."

"Víš, Nefrisi, vždycky jsem si myslel, že jsi moc užitečná zbraň a že je na tebe spolehnutí, ale ty jsi ve skutečnosti jen hloupé elfí dítě, které si zaslouží umírat, dokud mě to bude bavit."

Myslí si, že jsem Nefris. Že by obraz nebyl skutečný? Sledoval, jak muž ve svém monologu rozhodil rukama, a snažil se svého protivníka odhadnout. Na prsteníku se mu zalesknul kovový prsten bez kamene, a když pohodil hlavou, aby dodal důraz svým slovům, odhalil nenápadný kamenný amulet na kožené šňůrce. Jeho ruce byly silné a na několika místech skrývaly staré mozoly. Je to Poutník? A jak se dostal ke kouzlení? Určitě se nevěnoval magii celý život... Muž pokračoval ve svém proslovu a nijak si nevšímal Sinaie, který se připravoval k útoku.

"... Víš, já jsem nikdy neměl rád elfy. Jste zženštilí a neschopní. Chceš vědět, co jsem udělal..."

Nedořekl. Sinai se napřáhnul a vystřelil k němu ohnivou kouli. Muž uskočil a ve stejný okamžik oba natáhli ruce, aby svého protivníka zasáhli proudem energie. Sinai se snažil odhadnout, s jakou silou muž útočil. Proud jeho energie byl poměrně silný, ale neefektivní. Doufal, že ho nedokonalost provedení kouzla brzy vyčerpá, ale muž se stále usmíval, blahosklonně jej sledoval velkýma očima zpod oranžové kápě. Sinai slábnul. Stěží se dokázal udržet na nohou, udělal tedy jedinou věc, kterou v té chvíli považoval za správnou. Okamžitě ukončil kouzlo a uskočil stranou, muž manévr nečekal a upadl. Sinai k němu přiskočil a téměř jej zasáhnul bleskem, vtom se mu však zatočila hlava a upadl. Koutkem oka zpozoroval, jak zbloudilý blesk narazil do klubka zpřetrhaných myšlenek, některé z nich roztrhal na menší kusy, jiné náhodně přetavil.

Muž stál nad ním a smál se. Jeho kadeře zlověstně poskakovaly a rty se mu zkroutily ve škodolibém úšklebku.

"A teď, Nefrisi, budeš um..."

A opět nedořekl. Shora k němu neslyšně seskočil elf a v letu do něj zabodnul modře planoucí dýky. Ještě než dopadl, několikrát zabodnul obě ostří do oranžové látky, která se pod přívalem jeho zuřivých ran barvila doruda. Vztekle bodal do nehybného těla, dokud z něj vytékala krev, a potom zuřivě kopnul do hlavy, která se stále usmívala. Bezvládné tělo se začalo rozplývat a elf vyčerpaně padnul do klubka svých vlastních zpřetrhaných myšlenek. Sinai se zvedl, pomohl mu na nohy a beze slova se přemístili do světa, kde vládnul čas. Otevřeli oči a ponořili se na dlouhou chvíli do ticha.

"To byl..."

Elf přikývnul. "Obraz toho požírače krysích mrtvol, toho lejna prašivé kočky. Toho..." zarazil se a mávnul ledabyle rukou.

"A co vlastně..." Sinai nedokončil otázku. Elf zvedl ruku a podíval se na něj pevným pohledem. I za šera, které v jeskyni panovalo, spatřil v jeho očích jasné NE. Spolknul zbytek věty a pohroužil se do ticha. Sledoval elfovy ostře řezané rysy. Netečně leštil ostří svých dýk jemnou jelenicí a pozoroval odrazy tančící na chladném kovu.

"Nefris. Myslím, že se jmenuješ Nefris."

Elf dýchnul na modrošedé ostří jedné z dýk a opatrně jej otřel, cvičně s ní zatočil v jedné ruce a otočil se k němu.

"Nefris... To se mi líbí..." odpověděl tiše a dál leštil své zbraně.